Přístroj na terapii inertními plyny je již na cestě.

2.pravidlo

Správná formulace

Princip „já jsem"

Velkou chybou, která se při přání si neustále a pořád znovu činí, je ta, že kvůli výběru slov je vysláno zcela jiné poselství, než jaké bylo zamýšleno. Přestože to člověk dobře míní, nepřiblíží se svému cíli ani o krok. Naopak. Obvykle člověk formuluje svá přání dokonce tak, že neradostný stav, ve kterém se nachází, tím ještě posílí. Přeje-li si člověk například hodně peněz, pak je rozhodně chybné formulovat přání takto: „Chci být bohatý". To, co pak člověk obdrží, je stav „chci být bohatý", ale tento stav už zná. Je to stav „chtít něco" a „nemít nic", takže tímto způsobem svůj nedostatek jenom posílí. Nevytvářejte stav, kdy něco chcete, ale stav, kdy to již existuje. Správná formulace proto zní: „Jsem připraven na bohatství ve svém životě." Nebo: „Jsem bohatý a šťastný," nebo „Peníze, které jsou pro mne určeny, již existují a právě nalézají nejlepší cestu, jak vstoupit do mého života." Naše věta zní: „Jsem bohatý." A ne: „Chci se stát bohatým." Přejeme-li si šťastné partnerství, nesmíme si přát: „Chci mít v životě toho správného partnera," nebo „Rád bych potkal toho správného partnera". Takhle zůstane vše při starém. Universum rozumí, že něco chceme, a pošle nám stav chtění. Universum totiž nezná rozdíl mezi současností a budoucností, a proto je doručeno to, co si myslíme a cítíme. Pro formulování našich přání to znamená následující: Vždy si přejeme ve tvaru přítomného času, nikdy v čase budoucím. „Chci být šťastný" nám bohužel přinese právě to chtění. Budeme to i nadále chtít, protože Universum tomu rozumí tak, že naším přáním je něco chtít. „Jsem šťastný" nám přinese stav, který si vskutku přejeme. Dveře vám otevře věta: „Jsem otevřený a připravený dovolit přístup lásce." Pak hledání skončí. „Vím, že správný partner pro mne už existuje a nyní vstupuje do mého života," přivede do vašeho života osobu, kterou jste si přáli.

Dělat jako by...

Jestliže si přejeme obývací stěnu, potom je nejlepší tu starou už vyklidit a darovat nebo nechat odvézt. Vycházíme z toho, že naše přání už je zpracováváno. Už jsme tu stěnu prostě „koupili", už tedy existuje a je to jen otázka času, než nová obývací stěna zaujme místo v našem obýváku. Dělání „jako by" přiměje Universum k brisknější akci. Čím jasněji již naše přání existuje v našich představách, tím rychleji musí Universum vyrovnat neobvyklou disproporci mezi silou myšlenky a realitou.

To, co si přejeme, už máme.

Tímto způsobem tlak našeho přání enormně vzroste. Vyslaná energie je tak silná, že se naše objednávka dostane v hromadě přání našeho „referenta" úplně nahoru, ať už se jedná o nábytek, peníze nebo nového partnera. Čím více děláme, jako bychom už byli bohatí nebo už měli požadovaného partnera, tím rychleji se to, co si přejeme, uskuteční, protože neustále vysíláme mocnou energii. Požadovanou událost náležitě přitahujeme do svého života. To ovšem neznamená, že když chceme být bohatí, máme už před tím doslova rozhazovat peníze a své konto řádně přetáhnout do minusu. Mnohem více to znamená se jako boháči cítit. Bohatství je pak již součástí našeho života. Naše přání můžeme zesílit také tím, že děláme, jako by se už vyplnila. Proč je tento stav „dělat jako" tak důležitý ? Protože se tím, co přijde, zabýváme velmi pozitivním způsobem a s očekáváním se na to zaměřujeme. Uvedeme to tedy náležitě do chodu. Navíc se tak snižují naše pochybnosti, posilujeme svou důvěru a emocionálně čistě cítíme, jak krásný je tento stav pro naše bytí. Zároveň poskytujeme svému rozumu jen málo prostoru, aby hledal argumentaci proti. Vždy, když se nás snaží přesvědčit, že je náš plán zcela nemožný, už vlastníme jako protiváhu zkušenost z radosti a životní síly, která se v našem životě projevuje díky stavu, který přichází: „Takhle se člověk cítí, když je tento stav tady." Emoce jsou stále silnější a intenzivnější než argumenty rozumu. „Procítěním dopředu" se naše přání posílí a nezačneme tak snadno váhat. Především se však naše vědomí nedostatku změní na vědomí dostatku. To, co si přejeme, už vlastníme, protože nám to přirozeně patří. Už si nevytváříme emocionální nebo finanční chudobu, nýbrž každou událost nebo každé setkání vnímáme jako něco, co nás posunuje blíže ke splnění našeho přání.

„Ne" či „žádný" - neboli věc strachu

Člověk by se měl mít na pozoru před přáními, v jejichž pozadí je notná dávka strachu. Strach totiž funguje jako velmi silný magnet. Strach přitahuje přesně ty události, kterým se chceme vyhnout. Myšlenky spojené s obavami jsou silně emocionálně nabité, a proto mají mimořádně silnou energii. Navíc se věcmi, kterých se bojíme, obzvláště hojně zabýváme. Představujeme si tudíž neustále ty nejhorší scénáře se všemi možnými detaily a znovu a znovu si je přehráváme před svým vnitřním zrakem. Přestože z nich máme strach, zabýváme se jimi mnohem více než příjemnými věcmi. Dokonce i když se nám daří dobře a všechno hezky běží, nerozeznáme to nádherné ve svém životě, ale ponoříme se do temné energie strachu. Energie ale sleduje to, čemu věnujeme pozornost, což znamená, že si vždy přitahujeme ty druhy energie, kterými se zabýváme. Ale právě to vůbec nechceme. Tomu hroznému se přece chceme vyhnout. Vše, čemu se chceme vyhnout, přitahujeme do svého života. Přejeme-li si něco ve spojení se strachem, chceme ve skutečnosti něčemu zabránit. Nezáleží na tom, jak pozitivně to vyjádříme, ve skutečnosti za tím vězí myšlenka: „Nechci, aby...", nebo „Nechci žádný..." Universum však nezná ani záporku „ne", ani slovo „žádný". Se záporem si neví rady stejně jako s pokusem něčemu zabránit nebo nevolí něco dělat. Takovéto přání je téměř vždy provedeno jako pravý opak našeho skutečného přání. Universum totiž z našeho objednávkového formuláře slova „ne" a „žádný" vymaže a naši objednávku vyřídí tak, jako bychom si přáli pravý opak. „Nechci být nemocný" má význam coby energie přání „Chci být nemocný". Proč tomu tak je ? Nemůžeme něco nechat nevzniknout, můžeme pokaždé jen něco vytvořit, a ne něco nevytvořit. Už jenom myšlenka na nevytváření vytváří to, co nechceme. A nejenom proto, že Universum z neznalosti vyškrtne zápor (jak se vlastně člověk může něčím nestát ?), ale rovněž proto, že za takovým přáním je skryt strach z nemoci, který představuje mnohem větší energii než přání být zdravý. Chtít něčemu zabránit tedy nelze, na druhé straně si ale můžeme přát vytvoření protikladu, musíme se tedy zabývat odpovídajícím pozitivem. Pokyn, kterému „tam nahoře" správně porozumí, musí proto znít: „Jsem zdravý". Tento pokyn je jednoduchý a jasný. Díky tomuto přání se zabýváme myšlenkou svého zdraví a ne nemoci. Ale zcela upřímně. Na kolik takových negativních myšlenek každý den pomyslíme a kolik jich vyslovíme ? „Nechci se stát nezaměstnaným. Nechci umřít. Nechci mít žádnou nehodu. Nechci být opuštěný. Nechci být chudý." Skutečně se tímto způsobem zaobíráme pouze negativními aspekty života a tuto energii vysíláme. Co přichází odpovídajícím způsobem „shora", už víme. Správné přání musí znít: „Mám práci. Jsem ve svém vztahu šťastný. Mám všechno, co potřebuji." Možná už někteří z vás chápou i to, proč jsou některá přání vyplněna mylně. Ve skutečnosti ale vůbec nejsou nesprávně splněna, jejich dodávka je dokonce provedena velmi rychle a přesně. Nesprávně byl ovšem vyplněn formulář žádosti o ně.

Přání si napište

Tímto způsobem je přání zesíleno. Poprvé fyzicky opustí naše tělo a už jen tím získá na síle. Najednou to myslíme opravdu vážně. Opustíme oblast spekulací a snů, v něž ještě tak docela ne věříme. Pokud si přání napíšeme, projevíme je navenek. Od nynějška existuje ve hmotě, je to naše pevná vůle, neotřesitelná, jasná a jednoznačná. Zejména když je člověk v přání si začátečníkem, měl by si své přání upevnit napsáním. Později, když už má určitou rutinu a pevnou víru a má za sebou dostatek úspěšných přání, může občas zapsání přání vynechat. Potom lze přání doslova střílet od boku nebo při vyslovování přání pohlédnout krátce vzhůru či udělat cokoliv, co k tomu člověka napadne. Nevýhodou při tom však je, že když si něco přejeme jen tak mimochodem, tak za nějakou dobu nebudeme vědět, co jsme si vlastně všechno přáli a dříve či později o svých přáních ztratíme přehled. Mimoto, nejenom že si pořád něco přejeme, svá přání pak ale zase odvoláváme a měníme a přejeme si zcela jiné věci. Často to jako přání ani nemyslíme, jenom jsme delší dobu něčím nadšeni, přitom za chvíli už si přejeme něco jiného. Universu je to ale jedno. Dodá nám to, co si přejeme, i když to třeba už vůbec nepotřebujeme. A najednou se ocitneme ve směsici vyslaných přání a ztratíme přehled o svém životě. Potom kolem nás dochází k odlišným a protichůdným událostem a ve vzniklém chaosu už nerozpoznáme, že my sami jsme tvůrci těchto věcí. K tomu se ještě přidávají všechna naše podvědomá přání, která si už vůbec nepřejeme. Najednou se ocitáme tam, kde jsme vůbec být nechtěli. Objednané věci jsou doručovány a my nevíme, kdo je objednal. Svá první přání bychom tedy měli realizovat raději vědomě. A když si je zapíšeme, dáme jim jasný směr a vážnost. Také vám doporučuji, abyste si alespoň pro začátek vytvořili pro vyslovování přání malý rituál.

Moje přání mi stojí za to, abych se mu dostatečně věnoval.

Nechť se tedy tento okamžik stane významným okamžikem. Udělejte si čas a klid. V tomto okamžiku formujete svůj život. Možná si pusťte hezkou hudbu, zapalte pár svíček nebo zůstaňte v absolutním klidu. Důležité je, abyste se uvolnili. Totiž když jsme uvolnění, vypadá náš život mnohem příjemněji a naše přání se vyvíjejí podstatně pozitivněji. A pozitivní myšlenky jsou katalyzátorem naší přací energie. To, proč tomu tak je, podrobněji probereme později. Když jste své přání formulovali zcela jasně sami pro sebe, zapište si ho s pevným přesvědčením, že nyní bude splněno. Lístek s přáním složte a uložte na nějaké zvláštní místo. Mělo by to být nějaké hezké místo, protože tím se ukáže, jak důležité a „svaté" pro nás dané přání je. Může to být nějaké naprosto tajné místo, které je skryto cizím očím. Důležité je, abychom si uvědomili sílu odesílaného přání, a ta se dá podpořit vyhledáním zvláštního místa pro náš malý přací lístek. Zapsání na papír nebo kartičku či do deníku má ještě další výhodu. Je to zároveň skvělý průkazný materiál pro náš rozum. Protože již po krátké době většinou úplně přesně nevíme, co jsme si zapsali. Známe sice přibližné znění svého přání, ale jednotlivá slova se v naší paměti časem ráda překroutí. A není divu, neboť na nás dennodenně útočí nespočetné vlivy. Měníme se, naše myšlenky se mění a tím se mění i naše paměť, která nám zpravidla přehrává směs skutečností, smyšlenek a nadějí. Když je přání doručeno a člověk si může přečíst jeho původní znění, často se dočká překvapení a s údivem zjistí, jak přesně bylo přání podle naší písemné objednávky vyplněno. Dárkový balíček dorazil, ale nedá se otevřít Přibližně před deseti lety, po dokončení našeho filmu „A to je teprve začátek", jsme byli skoro na mizině. Veškeré své peníze jsme vložili do naší vlastní produkční firmy, a přestože byl film překvapivě dobře přijat, nevydělal dost peněz. Navíc jsme já i Michaela pracovali za provize, čili jsme se vzdali velké části svých honorářů ve prospěch filmu. Po vyčerpání všech finančních možností jsme nakonec museli naši firmu zavřít a nevěděli jsme přesně, jak bude naše finanční situace v budoucnu vypadat. Dalo by se to formulovat i poněkud dramatičtěji: Přišli jsme o vše a stáli jsme před úplným začátkem. Situace byla více než napjatá. Z mojí autorské činnosti jsme v té době ještě vyžít nemohli, a když i naše poslední úspory mizely rychleji, než jsme počítali, začal jsem pomalu propadat panice. Svěřil jsem se se svými obavami Michaele a situaci jsem jí vylíčil v nejhorších barvách, protože jsem byl přesvědčen o bezvýchodnosti naší situace. Přinejmenším já jsem to tak viděl. Dal jsem jí jasně na srozuměnou, že buď budeme muset okamžitě zase začít hrát, nebo vypovědět náš drahý dům. Nejlepší by bylo, kdybychom se co nejdříve nastěhovali do nějakého malého bytu. Jen tak bychom měli šanci udržet naše životní náklady v únosných mezích, než budu schopen vydělávat dostatek peněz psaním knih. Michaela se jen usmívala. A když se Michaela usmívá, nemůže ji nic na světě položit na lopatky. Já tedy každopádně ne. Když se Michaela usmívá, směje se její duše a člověk ví, že všechno bude v pořádku. Zároveň mi ale bylo jasné, že žádný z mých návrhů nebude přijat. Jediné řešení, které přicházelo v úvahu, bylo odevzdat Universu přání s garantovaným splněním. Michaela to dělala už od svých jedenácti let a úžasné je na ní to, že jen máloco jí dovede nahnat strach. Koneckonců má přece ve svém životě silného spojence - ano, tedy ještě kromě mne - a tím je Universum. Když jsme se Michaela a já poprvé setkali, narazili na sebe vlastně dva aktivní „žadatelé". A vždy, když je jeden z nás dvou „dole", pozvedne ho ten druhý zase nahoru a pak si vzájemně připomínáme, že vlastně nepotřebujeme dělat nic jiného, než nasadit sílu svých přání. Onoho večera to byla Michaela, která s úsměvem navrhla to skutečně jediné smysluplné řešení - úspěšné přání si.

I když nefunguje už vůbec nic, přání si funguje vždy.

Samozřejmě, jak jsem jen mohl zapomenout ! Už jen díky jistotě, kterou Michaela vyzařovala, jsem opět našel svou ztracenou prvotní víru. Je-li psaní pro mne opravdu to pravé a mám-li psát i v budoucnu, musí se přece o finanční zajištění postarat Universum a je tedy jasné, že moje objednávka bude kladně vyřízena. Tehdy jsem ještě věřil, že moje přání potřebují nějaké zdůvodnění. Kolik peněz potřebuji ? Jak dlouho z nich budeme muset žít ? Co by bylo pěkné číslo ? O kolik peněz jsme přišli kvůli firmě ? O kolik peněz jsem přišel vzdáním se velké části svých gáží za režii a autorského honoráře ? Měli bychom být schopni vyžít z těchto peněz bez starostí alespoň jeden rok a měla by to být přibližně stejná suma, jaké jsem se vzdal kvůli našemu filmu. Brzy jsem dospěl k částce 80 000 marek. Ale opravdu hezké číslo by bylo 77 777 marek. Nakonec bylo přání jasné. Již teď jsem poděkoval za jeho splnění a byl jsem si jistý, že peníze dorazí, ale nechtěl jsem na to už více myslet, abych nepodlehl pokušení o splnění přání pochybovat. Moje přání si mělo přece podržet svou sílu a energii. Po několika týdnech jsme byli oba pozváni do Düsseldorfu na galavečer organizace UNESCO, abychom tam prodávali losy na podporu dobré věci. Jako vždy jsme si i my koupili několik losů, ale toho večera žádný z nich nevyhrál. žádná kniha, žádný fén, dokonce ani žádné CD. Všechny ceny už byly taženy, až na hlavní cenu - zcela nový Jaguar. Najednou, v poslední vteřině před tím, než se obrovské losovací kolo roztočilo, jsem poznal, že teď nadešel okamžik, kdy se moje přání zmaterializuje. To byl ten velký okamžik ! V této chvíli jsem si uvědomoval celé Universum a všechny jeho dary. Věděl jsem, že v této chvíli bude mé přání splněno. Byl jsem propojen, byl jsem sám, stačil jsem jen zamumlat: „Můj Bože, teď to přijde", a Michaela na mne bezradně pohlédla. A přestože jsem to cítil dopředu, byl jsem, když moderátor večera Kai Pflaume vyhlásil číslo mého losu, stejně bez sebe jako Michaela. Kai byl tak překvapen, když mne viděl na pódiu, že můj los prověřil raději dokonce několikrát, ale nebylo pochyb, vyhrál jsem hlavní cenu večera, auto značky Jaguar v hodnotě 111 000 marek. Nyní se naskytla otázka, za jakou částku bychom auto mohli prodat, protože to, že si ho nechceme nechat, bylo jasné. Výtěžek z prodeje měl přece zajistit mé další psaní. Jeden renomovaný autosalon za nás prodej auta převzal a stanovil cenu na 104 000 marek. Přešel týden, druhý a třetí, ale auto se neprodalo. Zákazníků měl autosalon dostatek, ale všichni kolem našeho Jaguaru prošli a pořídili si stejný model za plnou cenu. Po třech týdnech jsme cenu snížili na 99 000 marek. V autosalonu z toho nebyli nadšeni, obávali se, že si tak sami srazí své ceny, ale pak přece jen pod mým tlakem povolili. Zase uběhly dva týdny, ale auto se neprodalo. Po dlouhém přesvědčování byla jeho cena znovu snížena na 88 000. Nadarmo. Auto zůstalo neprodejné. Nikdo to nechápal. To auto byla opravdu nadmíru výhodná koupě, zákazníků nebyl nedostatek, ale žádný z nich to auto, které stálo v té době už přímo u vchodu, nechtěl koupit. A to ani za 85 000 marek. Michaela a já jsme už ničemu nerozuměli. Peníze, které jsme si přáli, byly prakticky na dosah, ale zdálo se, že neexistuje cesta, kterou by se k nám dostaly. Řešení ale musí být zcela určitě jednoduché ! Přece jsme si až doposud přáli vždy jen úspěšně. I výhra auta to potvrzovala. Přesto nám nebylo jasné, co je špatně. Proto jsme se v klidu posadili a tázali se uvnitř. Pak nám najednou spadly kla marek. Anebo ne ? No jo - samozřejmě - najednou jsem se rozpomenul. Líbilo se mi přece opakování božské číslice 7, to znamená, že přesná částka, kterou jsem si přál, byla 77 777 marek. Vzrušeně jsem volal do autosalonu, tam ale nebyli vůbec nadšeni a bránili se zuby nehty auto prodat tak levně. Až po dlouhé výměně názorů a proti své vůli na tuto částku přistoupili. Uběhl týden, druhý, ale auto se stále neprodalo. Teď jsem už ale opravdu ničemu nerozuměl. Nyní přece vše souhlasí, proč není moje přání dodáno ? Znovu jsem volal do autosalonu a vyptával se, jestli opravdu dali k autu nápis s částkou 77 777 marek. Po dlouhých výmluvách nakonec přiznali, že sice od nich těch požadovaných 77 777 marek dostanu, ale aby si také trochu přivydělali, dali k autu ceduli s částkou 82 000. Teprve když jsem vehementně trval na označení auta dohodnutou částkou, povolili, ale možná jen proto, aby ode mne měli pokoj. Za necelé dvě hodiny mi volali zpět. Auto bylo za tuto cenu okamžitě prodáno. V radosti ze splnění přání jsem se ale začal zlobit sám na sebe, proč jsem si, já idiot, nepřál třeba 88 888 nebo 99 999 ? Nebo peníze na dva roky ? Pak bych přece za Jaguar dostal podstatně více peněz. Ale dostal bych opravdu více peněz než těch 77 777 marek ? S těmito penězi jsme totiž oba krásně vyšli a zřejmě to byla přesně ta správná částka, která mi náležela. Nebo bylo moje přání jen zcela přesně vyplněno ? Nebo to byla jen shoda náhod ? Udivující na celé věci bylo to, že ani ne rok předtím vyhrála Michaela také auto ! Malou červenou Toyotu. Jak k tomu došlo ? Nuže, Michaela by řekla, že si to auto několik týdnů předtím od Universa přála. Ale o této zázračné výhře vám budu podrobně vyprávět později. Ale zpátky k Jaguaru. Kdybych si tenkrát své přání zapsal, mohl jsem si ušetřit dlouhé lámání hlavy a několik týdnů čekání. V době, kdy bylo přání vyplněno, jsem totiž věděl jen velmi mlhavě a ne zcela přesně, co jsem si vlastně přál. Často se také stává, že se nám určité části „dodávky" nelíbí nebo už nelíbí. Možná jsme to s nimi mysleli zcela jinak. Potom jsme obvykle skálopevně přesvědčeni, že objednávka byla špatně vyřízena. Ale zapsané přání zcela jasně dokládá původní formulaci našeho přání a dokazuje nám, jak přesně vesmír pracoval a jak nepřesně jsme formulovali. Právě díky zapisování přání se člověk zakrátko naučí pracovat s rozdílem mezi tím, co si přál, a tím, co bylo doručeno. Touto „srovnávací prací" se rychle naučí upřesňovat svá přání do té míry, že se život stane „zázračným". Díky volbě správných slov je totiž úspěšné přání si celkem jednoduché. V každém případě si poznačením svého přání zajistíme důkaz, že naše malá továrna na přání pracuje a není to jen výplod choré fantazie. Během krátké doby budete mít mnoho takových malých lístků a vaše počáteční pochyby se změní z věřícího údivu v přesvědčené vědění. Nic není tak úspěšné jako samotný úspěch, protože ten přitahuje další úspěch. Když jsem si začal opět přát, nasbíral jsem spoustu takových malých lístečků. I já jsem potřeboval mnoho důkazů, neboť jsem šel studovat na přírodovědné gymnázium. Tam se, jak známo, vychovávají především skeptičtí realisté, takže jsem potřeboval určitou dobu k tomu, abych svůj rozum převychoval a o působení přání se přesvědčil. Ale nakonec byly lístky i pro můj rozum dostatečně průkazné. Pochopil, že to funguje, a nyní pracuje požadovaným směrem. Mimochodem já pracuji s lístky velmi rád. V mé pracovně jsou lístečky s poznámkami zaplněny dvě nástěnky na podélných stěnách. Tímto způsobem se mi daří udržet přehled v „kreativním chaosu". Ovšem toto „lístkové hospodářství" nemusí vyhovovat každému a mnoho lidí mi říkalo, že si svá přání zapisují do speciálních deníků nebo jinou barvou do normálního diáře. To má skutečně několik výhod: Jednak může člověk později prověřit, jak se formulování jeho přání vyvíjelo, od prvního nejasného „chci strašně hodně..." až ke konečnému znění. Příště si totiž může ušetřit zbytečné mezikroky. Další výhodou je to, že přání i způsob, jakým se vyplní, si můžeme v zápisníku kdykoliv dohledat. A to i po letech. Člověk se tak může poučit nejen pro budoucí formulace. Je tím dán rovněž nezvratný důkaz a rozum to má černé na bílém, když chce začít pochybovat nebo připisovat úspěch náhodě. Navíc díky tomu člověk nachází stále novou motivaci, aby si opět něco úspěšně přál. Ne vždy si totiž člověk na tuto možnost vzpomene, obzvláště pak když mu voda sahá až po krk. A konečně, zapsat si splněné přání je přece radost !

Formulujte jasně, stručně a přesně

Čím přesněji člověk svá přání formuluje, tím přesněji je přání vyplněno. Čím mlhavěji si člověk při formulaci počíná, tím větší je možnost, že obdrží něco jiného, než si skutečně představoval. Pokud si člověk přeje například nábytkovou stěnu do obýváku, pak popíše, jak má vypadat a kde má stát. Z jakého má být materiálu, jakou má mít barvu, velikost a také které věci se do ní mají vejít nebo na ní mají stát. Není-li člověk při popisu dostatečně přesný, vytváří se prostor mezi tím, co si člověk myslel, že dostane, a tím, co mu bude skutečně doručeno. Pak dostane nějakou stěnu, kterou nakonec vůbec nemůže použít. Je jedno, kolik položek naše objednávka má a jak podrobně jsme si je zaznamenali, všechny body budou řádně vyplněny. Přesto nás někdy při doručení přání napadne, že jsme na některé důležité podrobnosti zapomněli, a teď nám to silně vadí. Přitom není důležité vypsat katalog s tisíci položkami, protože stejně existuje ještě sto tisíc jiných, které nás nenapadly a které budou také doručeny tak, jak bychom si je spíše nepřáli. Pokuste se přání vyjádřit dvěma nebo třemi větami. To zní sice jako protiklad, ale protiklad to není, protože čím stručněji a přesněji se člověk musí vyjádřit, tím více je nucen dostat se k jádru věci. Dá-li se přání vyjádřit dvěma větami, pak člověk sám mnohem lépe ví, co si skutečně přeje. Má-li autor představit producentovi svou myšlenku, je vždy vybízen k tomu, aby ji vyjádřil jednou větou. Pokud totiž svůj příběh nedokáže popsat několika slovy, pak to už vůbec nedokáže mnoha větami. Proto tvůrci velmi dlouho pracují na co nejstručnějším vystižení základní myšlenky svého díla. Stejně je tomu u reklamních textů, které někdy smějí použít jen dvě či tři slova, ale přesto v nich musí být obsaženo všechno podstatné. Čím stručněji tedy člověk formuluje, tím přesnější přání je. Čím více slov potřebuje, tím je jeho přání méně přesné. Rozostřenější je pak objednávka a tím i dodávka. Přání v jedné trefné větě je mnohem mocnější než dvoustránkové pojednání. Už mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, jak i málo slov může být mocných.

Neúmyslné, ale přesto úspěšné přání

Ve dvaadvaceti letech jsem byl již velmi známý v televizi, ale neznámý v divadle. Televize a divadlo se tehdy spolu nesnášely. V divadle byli televizní herci zapovězeni a byli bráni jako herci druhé kategorie. že bych já jako televizní hvězda mohl tehdy dostat pěknou roli v nějakém renomovaném divadle, bylo extrémně nepravděpodobné. Jednoho dne jsem však zhlédl v divadle Residenz představení Hamleta s Michaelem Degenem, které mne nadchlo natolik, že jsem okamžitě zatoužil v tomto divadle hrát. Nehorázná opovážlivost ! Nedostal jsem termín ani u intendanta Kurta Meisela, ani u tehdejšího dramaturga, což mne rozzlobilo do té míry, že jsem si celou svou frustraci vypsal na velký list papíru. Dopáleně na něm stálo velkými písmeny: „Budu v tom divadle hrát ! A to ještě letos ! A sám si vyberu roli !" A aby každý mohl moje rozhořčení vidět, připíchl jsem ten list papíru na stěnu. Krátce, výstižně a jistý svým cílem. Byl jsem přesvědčen, že se tak stane. Za tři měsíce mi volali z divadla a chtěli, abych se tam zastavil. Co se stalo ? Michael Degen inscenoval Fausta 1 a 2 a nechtěl role obsazovat herci z vlastního divadla, ale chtěl nové, čerstvé a neopotřebované lidi, tedy herce, jako jsem byl já. Navštívil jsem ho tedy. Předvedl jsem mu nejprve roli divadelního ředitele z Fausta 1. Michael Degen mne poslal domů a o tři dny později mě nechal předříkat roli studenta, načež se mne skutečně zeptal, která role se mi více líbí a kterou chci hrát. Vyprosil jsem si čas na rozmyšlenou a poradil se se svým otcem. Ten mi doporučil hrát studenta, klasickou roli, která ve Faustovi 2 nabude opravdu velkých rozměrů. A tak se stalo, že jsem ještě téhož roku hrál v divadle Residenz v Mnichově roli, kterou jsem si sám vybral. Na konci týdne jsem seděl u intendanta divadla Kurta Miesela, který mi nabídl tříletou smlouvu. Tak dlouho jsem se ale na jeden divadelní stánek vázat nechtěl. Viděl jsem své kolegy, kteří teprve na prknech zjistili, kterou roli budou hrát. Na to jsem byl prostě příliš nevázaný. Aniž bych si toho byl vědom, už tehdy jsem velmi přesně formuloval přání a manifestoval je přišpendlením na stěnu ve svém pokoji. Vůbec jsem nepochyboval o tom, že se to musí stát.