Přístroj na terapii inertními plyny je již na cestě.

4.pravidlo

Přesvědčit rozum

Ve svém dětství jsme se naučili, jak co nejsnadněji dosáhnout splnění svého přání: škemrat, fňukat a nakonec vřískat tak dlouho, dokud jsme lízátko konečně nedostali. U přání to však probíhá přesně naopak: neškemráme, nepoukazujeme neustále na vše, co nám chybí, a na to, jak nešťastní kvůli tomu jsme - právě naopak. Víme, že dostaneme, co si přejeme, víme, že nám to náleží a je nám to neustále k dispozici. To pro většinu z nás znamená nejprve změnit myšlení. Jak to, že to máme vždy k dispozici ? Proč vůbec přání si funguje ? Prozatím jsem používal obraz Universa coby velké zásilkové služby. Nyní se ale budeme věnovat trochu více fyzikálnímu pozadí těchto věcí, aby se i náš rozum přesvědčil, že přání jsou skutečně plněna. Nemějte obavy, nebude to složité, ale poutavé. Většinu jsme už slyšeli na hodinách fyziky, tehdy to ale možná byla suchá učební látka, která neměla žádný vztah k našemu životu. Nyní tato fakta získají nový obsah a svým spojením nám poskytnou nový obraz skutečnosti. Tak se s odvahou vydejte do světa za hranicemi viditelné reality. Pro náš rozum je tato pouť nezbytná, aby pro něj bylo úspěšné přání si pochopitelné a v budoucnosti podporoval naše snahy.

Trocha fyziky

Všechno je jen energie. Neexistuje nic jiného než energie. Také hmota představuje energii. I my, lidé, sestáváme výlučně z různých druhů energií. Rovněž myšlenky, pocity, emoce, události a situace jsou různými jevovými formami energie. Z čeho se skládá hmota ? Z malinkatých částeček, kterým se říká atomy. Předměty se v zásadě liší jen tím, z jakých atomů se skládají, a tím, jak jsou tyto atomy uspořádány. Veškerá hmota na tomto světě sestává pouze z těchto atomů. Atomy se vážou na jiné atomy, vytvářejí vyšší souvislosti, nebo se znovu oddělují. Atomy lze rozdělit ještě na menší elementární částice, v podstatě na protony, neutrony a elektrony. Můžeme si to zjednodušeně představit následovně: mezi protony a neutrony, které tvoří jádro atomu, a elektrony, které krouží kolem jádra po kruhových drahách, je mnoho volného prostoru. Je to nepředstavitelné, ale je to tak. Kdyby bylo jádro atomu velké jako hrášek, nacházel by se jeho elektronový obal ve vzdálenosti 170 metrů od něj. V atomu tedy ponejvíce „vidíme" jen prázdný prostor, přesto ho ale vnímáme jako hmotu. Vnímáme ho tak, i když je skutečnost jiná. Nic není tak, jak to vidíme. Přijímáme jen nejrůznější vibrace a přicházející informace zpracováváme ve svém mozku do pevné představy. „Překládáme" si je. Když si je skoro všichni lidé překládají podobně, pak - jak přinejmenším předpokládáme - ty věci „vidíme" a „cítíme" také velmi podobně. Například barvy existují tak, jak je vnímáme, ve skutečnosti ale vůbec neexistují. Do našeho zraku se dostávají vibrace různých frekvencí, jsou převáděny v elektrické impulzy a náš mozek z nich vytváří to, co „vidíme". Rozdílné frekvence barev v nás dokonce vyvolávají pocity, něco v nás rozkmitávají, a proto některé barvy vnímáme jako teplé, přestože daný materiál má vždy stejnou teplotu. Vše tedy sestává z atomů a ty zase z dalších elementárních částic. Ty jsou dále nahromaděním energie. Teprve když pochopíme, že veškeré předměty na zeměkouli, všichni lidé a všechny situace představují různé formy energie, dokážeme pochopit, jakým způsobem můžeme hmotu ovlivňovat. V roce 1933 pozorovali fyzikové Marie a Pierre Curieovi, jak může hmota vzniknout z „ničeho". Vědeckým způsobem objevili, že lze hmotu a energii vzájemně proměňovat. Zde se dostává do hry prvek velmi důležitý pro naše úspěšné přání si: energie se dá řídit, a sice silou myšlenek. Naše myšlenky jsou něco jako laserová pistole, která dokáže energii soustředit do jednoho bodu. Světlo žárovky a světlo laseru se vzájemně liší v zásadě jen tím, že to první světlo je difuzní, fotony tedy proudí všemi směry, kdežto v druhém případě jsou usměrněny. Stejně tak usměrňujeme silou svých myšlenek energii, která je neustále všude přítomna, tak, že „zhoustne" do určité formy.

Nic není takové, jaké to vidíme.

Hmota je energie, vzniká prostřednictvím energie a je energií v daném stavu udržována. Není-li energie, není ani hmota. Energii lze usměrňovat. Každá myšlenka představuje ryzí energii a působí na jiné energie. Dává-li energie vzniknout hmotě a myšlenky jsou ryzí energií, potom kolem nás neustále vznikají věci, které sami materializujeme. Abychom svá přání mohli do svého života povolat, musíme učinit následující věci:

Využít sílu myšlenek.

Stát se přístupnými tomu, co si přejeme. K tomu využijeme dva fyzikální zákony.

1. Zákon zachování energie

Existuje základní fyzikální zákon, na jehož základě je uspořádán celý náš život. Ten uvádí, jak už jsme slyšeli, že kterákoliv jevová forma povstává z energie a lze ji převést do jiné formy. Rovněž ovšem udává, že nikdy nemůže dojít ke ztrátě energie. Energie se může jen proměňovat, transformovat, ale nemůže zmizet. Přírodní filozof Demokritos (460 až 371 př. n. 1.) objevil, že nic na tomto světě nemůže doopravdy zmizet, vše se vždy pouze promění. A na této teorii spočívá celá současná fyzika. Co to znamená pro naše úspěšné přáni si ? Stejně tak, jak se hmota může proměňovat v jiné formy nebo v energii, která je pro nás neviditelná, může se pro nás zpočátku neviditelná energie proměnit ve hmotu. A tuto proměnu forem můžeme ovlivnit. Je to pořád jen energie, která vytváří nové formy. Energie je usměrňována a udržována vědomím.

To, co si myslíme, se zhmotňuje.

Může to být i něco zdánlivě nemožného, jako třeba vyhrát dvě auta během jednoho roku, najít velkou životní lásku, získat to pravé zaměstnání, ideální byt nebo jen použitou pračku. Každé přání je totiž energií. Ta je vyslána a chce se konkretizovat, tedy proměnit ve hmotu. Čím intenzivnější jsou vysílané myšlenky, tím mocnější je daná energie. Čím více jsou emocionálně nabity, tím více přitažlivé síly získají. Bohužel to platí i v negativním případě. Rovněž negativní myšlenky chtějí být upevněny. Energii je jedno, co si myslíme, nerozlišuje mezi dobrem a zlem, nezná morálku a nehodnotí. Energii je lhostejné, v co se proměňuje. Vyměňuje jen své formy a podřizuje se při tom základnímu zákonu.

Energie vždy následuje to, čemu věnujeme svou pozornost.

Pokud jsme nešťastní, vysíláme do vesmíru velmi negativní myšlenky. „Jsem nešťastný." „Mám se tak špatně." „Nikdo mě nemá rád." „Jsem politováníhodný." „Je to (všechno) beznadějné." - To vše jsou pro Universum energetické povely a naše neštěstí je posíleno. Stejný princip ale může pracovat také v náš prospěch. Myšlenková energie je vyslána a zhušťuje se. Různé energie se spojují, zachycují je různí lidé, kteří je považují za své vlastní ideje, přepracovávají je a najednou tu stojí partner, jakého jsme si přáli, je tu požadovaný výsledek či vytoužený předmět. Všechno je to jen jedna z forem energie. Přesně vzato, v našem světě existuje neuvěřitelná nabídka všeho. Je to jen otázka rozdělení. Všechno je tu a je to k dispozici každému člověku, tedy i nám. Je to jen otázka nabídky a poptávky. Podle toho, co energeticky poptáváme, je to rozděleno nebo postaveno tak, aby se to objevilo v našem životě. žijeme-li život v nedostatku, tak jsme si tento nedostatek objednali. To, co obdržíme, je prožívání nedostatku, zatímco naši sousedé možná žijí v přebytku jen proto, že si prostě ve svém životě bohatství vyžádali. Jestliže jsme pochopili, že všeho je dostatek, a naše skutečnost se řídí pouze tím, co požadujeme, bude se náš život utvářet zcela jinak, protože energie může přijmout jakoukoliv formu.

Všeho je dostatek, rozděluje se to ale podle poptávky.

Přání není nic jiného než gigantická výměnná burza energie založená na principu hledat - najít. Vydáváme energii a přijímáme energii. Vytváříme svůj svět podle světa svých představ. Tvarujeme, zhušťujeme, bráníme nebo ničíme. Energie je tu neustále přítomna a myji můžeme tvarovat podle své vůle anebo přitáhnout v souladu se svým přáním. Zde se zapojuje do hry zákon rezonance.

2. Zákon rezonance

Tento zákon říká, že stejné je přitahováno stejným a naopak nestejné se odpuzuje. To, co je stejné, se dokonce vzájemně zesiluje, tedy rezonuje. Známe to u klavíru. Jestliže člověk uhodí na jednu strunu, rozezní se i další stejně naladěné struny, zatímco ostatní, naladěné na jinou frekvenci, zůstanou zcela nedotčeny. I naše myšlenky představují energie, které vibrují určitou frekvencí. Ať už si tedy myslíme cokoliv, uvádíme do pohybu to, co vibruje se stejnou frekvencí. Samozřejmě to působí i obráceně. Vše, co ve vnějším světě vibruje shodně s našimi myšlenkami, uvádí do pohybu i nás. Naše myšlenky jsou jako neviditelné magnety, které přitahují vše, co se jim podobá. Proč obdrží právě ti lidé, kteří už toho mají nejvíce, ještě více ? Protože tak myslí, protože ve světě jejich myšlenek neexistuje nic jiného, protože žijí ve světě vibrací bohatství.

Úspěch přitahuje další úspěch.

Neštěstí ještě více neštěstí. Jsme-li zamilováni, nezažíváme jen pocit štěstí z lásky, v našem životě probíhá lépe navíc i vše ostatní. Samozřejmě je to proto, že svět pozorujeme pozitivníma očima a pozitivní myšlenky vytvářejí pozitivní svět. Zdá se, že se nám vše daří. Naše věty znějí následovně: „Jsem tak šťastný." „Celý svět mi leží u nohou." „Všechno se mi daří." A skutečně, svět nám opravdu leží u nohou, protože vesmír tyto věty vnímá a zpracovává. Ovšem v okamžiku, kdy své mínění změníme a už se necítíme neseni láskou, posuzujeme svět kritičtěji a naše přací věty znějí úplně jinak: „Určitě mne podvádí." „Mne přece nikdo ani milovat nemůže." „Nejsem hezký." „Mám pocit, že jsem bídný a ošklivý." „Celý svět je proti mně." A v souladu se změnou našich přacích vět se během krátké doby úplně změní i naše prožívání, protože člověk obdrží potvrzení svých myšlenek, aniž by věděl, že on sám je pravou příčinou vzniklé situace. Budeme-li se někdy během dne pozorovat, můžeme zjistit, kolik takových povelů pro vesmír neustále vnitřně vyslovujeme. Kmitání je kmitání a rezonuje tedy s našimi myšlenkami a postoji. To samozřejmě platí pro všechny oblasti, ať už myšlenek pozitivních, nebo negativních. Jestliže něco vibruje zcela jinak než my, nebudeme to vůbec pozorovat, což ale neznamená, že to pro jiné lidi neexistuje, nebo že to neexistuje vůbec. A ještě trocha biologie „Věřím jen tomu, co vidím", „Energie, kmitání - to byste mi museli nejdřív ukázat", takovéto a podobné výroky slyšíme stále znovu od zapřísáhlých „realistů". Vtip je v tom, že jsou na to ještě hrdí. Co je na tom směšného a jak to můžeme svému vlastnímu rozumu vysvětlit, když se někdy k takovým výrokům uchýlí, to poznáte při naší exkurzi do biologie. Skutečností je, že svými smyslovými orgány dokážeme vnímat jen zcela nepatrnou část skutečnosti, která nás obklopuje. * Svým zrakem dokážeme vnímat jen osm procent existujícího světelného spektra.

Nedokážeme rozpoznat pravdu.

To znamená, že zbývajících 92 % skutečnosti je našemu zraku uzavřeno. A u dalších smyslových orgánů na tom jsme ještě hůře. Přestože víme, že těch 92 % existuje, děláme jako by vůbec nebylo, a to jenom proto, že je nemůžeme vnímat. Svému vnímání tedy důvěřujeme více než opravdové skutečnosti. Držme se tedy toho, že naše vnímání neodpovídá skutečnosti. Existuje jeden příběh, který nám to zřetelně ukazuje: Pár slepců si „prohlíží" slona. Ten, který se dotýká jeho nohy, říká: „Slon je kulatý a tvrdý." Druhý, který se dotýká chobotu, odporuje a říká: „Slon je tenký a neustále se pohybuje sem a tam." Takto si i my sami vytváříme svůj obraz skutečnosti. To málo, co dokážeme vnímat, doplňujeme do svého vlastního obrazu a jsme přesvědčeni, že ten je realitou. A podle jakých kritérií si svůj obraz vytváříme ? Podle těch, která už známe ! A jak je to s věcmi, které bychom mohli pomocí svých smyslových orgánů vnímat ? Jak to vypadá s těmi osmi procenty, která vnímat dokážeme ? Vnímáme je opravdu všechny ?

To, co„nevnímáme", pro nás neexistuje.

Přestože je to pouze osm procent skutečnosti, jedná se o milióny nejrůznějších vlivů denně. Tóny, zvuky, obrazy, myšlenky, hovory, hudba, hluk, reakce na nebezpečí, emoce, horečný shon a rychlost, odpovídáme na dopisy, telefonáty, e‑ maily, činíme rozhodnutí za sebe i za druhé, čteme knihy, zábavné a odborné časopisy, jsme bombardováni reklamou, zažíváme zklamání a odmítnutí, spojujeme se s jinými lidmi. Denně je potřeba zpracovat nespočetné množství informací. Jen o nepatrné části z nich můžeme opravdu přemýšlet. Protože přemýšlet o něčem znamená věnovat tomu čas, ale čas je přesně to, co máme k dispozici jen omezeně. Proto rozum nechce a ani nemůže zpracovat vše. To by prostě okamžitě zahltilo jeho kapacitu. Z tohoto důvodu některým věcem nevěnujeme pozornost. Většinou to jsou věci, které člověk už dobře zná. Proč by měl s každým blížícím se autem vyvolávat poplach ? Většina nám známých věcí je naprosto přirozeně a nevědomě potlačena, abychom získali dostatek času na věci, jež jsou pro nás důležité. Jestliže člověk čeká třeba na autobusové zastávce, nebude později schopen říci, kolik aut kolem něj projelo. Nebylo to důležité natolik, aby se tím zabýval, stejně jako to, které osoby z autobusu vystoupily nebo do něj nastoupily, či kolik chodců před autobusem prošlo u posledních semaforů. Svou pozornost jsme asi soustředili na čtení novin nebo jsme ještě byli myšlenkami u svého partnera či na nadcházejícím jednání v práci.

Vědomě vnímáme vždy jen malou část postižitelného světa.

A sice tu část, kterou považujeme za důležitou a hodnou pozornosti. Každou vteřinu nevědomě přijmeme a do svého mozku uložíme jedenáct tisíc vjemů, aniž bychom o tom něco věděli. Vědomě vnímáme jen devět vjemů za vteřinu. To znamená, že naše podvědomí ukládá a uchovává spoustu věcí, o nichž vůbec nic nevíme. Vědomě vnímáme jen tisícinu všech věcí, které se na nás neustále valí. * Z osmi procent vnímatelných věcí ale vědomě vnímáme jen jednu tisícinu a považujeme ji za všezahrnující skutečnost. Realita, kterou zažíváme, je tudíž mizivě malá ve srovnání s realitou, která nás obklopuje. Svět nejsme schopni vnímat v celé jeho šíři. Dennodenně se tisíckrát vědomě, ale převážně nevědomě rozhodujeme, čemu budeme věnovat svou pozornost. Ostatní věci pro nás neexistují. A jestliže jsme určité věci ze svého života vytlačovali dostatečně dlouhou dobu, pak už vůbec nevěříme, že tyto věci mohou existovat pro jiné lidi. To ale není pravda ! Je to pouhý pokus rozumu vytvořit si kompletní obraz jen ze tří kousků mozaiky, aniž by vnímal dalších tisíc kousků, které se nacházejí všude kolem. Ty mu do jeho obrazu nezapadají. Tímto způsobem rozum utvrzuje sám sebe v tom, že jeho vnímání je správné, a předstírá nám, že neexistuje nic jiného než to, co prožíváme.

„Nemám ani nejmenší molekulu víry v to, že se bude létat jinak než balónem.“

(Lord Kelvin, fyzik)

Co máme dělat, chceme-li obdržet obraz se všemi fazetami ? Chceme-li žít v pestrém světě, který nám nabízí více možností ? Chceme-li do svého života pozvat jinou realitu ? Za prvé si musíme uvědomit, že existuje opravdu mnohem více, než jsme doposud vnímali. Rozum přijme do svých hlubších vrstev nové věci teprve tehdy, když jsme je slyšeli nebo četli třikrát. Proto je pro rozum dobré a důležité přečíst si tuto kapitolu vícekrát, neboť mu to pomůže uvolnit se od zažitých myšlenkových vzorů. Za druhé je třeba, abychom svou pozornost obrátili do požadovaných oblastí. Musíme tedy rozkmitat jiné myšlenky, aby se i náš život ubíral jiným, novým směrem. Zvýšit frekvenci kmitání Je to stejné jako přeladění rádia na jinou rozhlasovou stanici. Otočíme trochu svým vlastním knoflíkem a změníme frekvenci, na níž k sobě budeme vpouštět věci. Ale jak to uděláme ? Můžeme například zvýšit svoji frekvenci tím, že myslíme na krásné věci nebo intonací svatých slov. Už jen zpěv posvátného slova ÓM nebo opakování pozitivních vět pozvedá kmitočet našich myšlenek do oblastí, které jsme doposud neznali. To následně umožňuje, aby na úrovni světa vnějších jevů vstoupilo do našeho života to, co je zdánlivě nedosažitelné. Rovněž pozitivní myšlenky mají vyšší frekvenci kmitání než myšlenky negativní. Vysílání pozitivních přání je velmi podobné přeladění stanice. Člověk se stává citlivějším vůči věcem, které v jeho životě dosud neexistovaly, které jsou však hojně v nabídce tam „venku". Pokud se člověk na požadovanou frekvenci ne-naladí, nemůže ji vnímat, nemůže ji ani slyšet, ani se jí dotknout, ani ji pozvat k sobě. Chce-li si člověk úspěšně přát, musí se spojit s tím novým, jinak to není schopen vnímat. Držíme-li něco dostatečně dlouho ve svém vědomí, pak je to skutečně nuceno zhmotnit se ve vnějším světě. Nicméně naše vědomí není bohužel jedinou instancí, která pravidelně vysílá energii. Máme v sobě ještě jednu velmi tvrdošíjnou část, která také neustále vyslovuje přání, a proto bychom se měli zabývat následující otázkou:

Co člověk drží soustavně a stále znovu ve svém podvědomí ?

Čím člověk filtruje nevědomá přání ? Existuje v nás vnitřní blok ?

Utkvělé myšlenky

Jestliže se naše přání neplní, existuje zpravidla nějaké jiné přání, které je silnější než to první. Toto druhé přání pak zcela jistě pracuje proti prvnímu přání, a sice trvaleji a se značně větší přesvědčivostí. Jak to obvykle vypadá, když si něco přejeme ? Pozoruje-li člověk někdy svoje praktiky přání důkladněji, zjistí, že se svým přáním zaobírá asi tak deset minut denně. Posiluje ho, postaví si ho možná také před svůj vnitřní zrak a vizualizuje si ho, ale pak se opět vrací k běžnému každodennímu životu. Ovšem těch zbývajících třiadvacet hodin a padesát minut nevěří, že to funguje, považuje to vše jen za humbuk a splnění svých přání si vlastně stejně nezaslouží. Je přece vždycky tím, kdo prohrává. Štěstí mají vždy ti druzí. Které z těchto dvou přání má větší sílu ? Které je dlouhodobější a mocnější ? Myšlenky ve vědomí a přesvědčení v podvědomí se často diametrálně liší, nebo jsou dokonce protikladné. Přestože je splnění přání na dosah ruky, nevíme si s tímto darem rady a naše šance zůstane nevyužita. Pak to vypadá tak, že si člověk něco intenzivně přeje, ale vnitřně není vůbec připraven toto přání přijmout. Naše touha má určitý směr, ale ve skutečnosti nejsme ani zdaleka schopni plnit novou roli. Alespoň u mne to tak bylo.

O několik let dříve před mým osobním rozvojem

Již před dvaceti lety jsem v sobě choval hlubokou touhu psát. Ale co ? Kdo se bude zajímat o to, co já chci sdělit ? Nevěděl jsem tedy přesně, o čem bych měl psát a také pro koho. Ale přál jsem si to. Jasně a přesně. Chtěl jsem, aby mi vyšla kniha, poděkoval jsem a důvěřoval. Po několika týdnech jsem stál pozdě v noci u baru na jedné diskotéce v Berlíně. Zčistajasna se ke mně otočil nějaký muž a oslovil mne: „Vy budete psát, budete psát pro mě." Nechápal jsem, co ode mne chce, a jen jsem se smál. Jeho to ale nevyvedlo z míry. „Něco prostě napíšete, cokoliv, co psát chcete, a já to vydám." Podal mi svou vizitku. Byl to skutečně nakladatel, dokonce jednoho z největších nakladatelství. „Ale vždyť nevíte, jestli vůbec umím psát," odpověděl jsem mu. „Nebo jestli vůbec psát chci." „Myslíte, že bych vás jinak oslovil ?" zeptal se mne s úsměvem. „Vy něco napíšete, něco, co zasáhne velmi hluboko. Až budete hotov, zavolejte mi." Byl jsem v šoku. Moje přání se splnilo. Nenapsal jsem ještě ani řádek a už jsem měl vydavatele. Nebyl jsem na to ale ještě vůbec připraven a ze strachu, že nebudu uznán, jsem samozřejmě nezavolal. A nenapsal jsem ani jediný řádek. Místo toho jsem se strašně pohádal se svou přítelkyní, která se rozplakala, protože já jsem dosáhl svého určení, zatímco ona ještě ne. Celé týdny mě zahrnovala svou závistí a žárlivosti a já se utápěl ve své méněcennosti. Nedokázal jsem prostě nic napsat. Splněním svého přání jsem si přivodil pouze nepříjemnosti. Místo toho, abych se chopil své příležitosti, jsem se schoval tam, kde jsem měl úspěch - na jeviště, a odříkával jsem texty jiných autorů. Zároveň jsem zažíval ten zdrcující pocit, že jsem v pravou chvíli neuchopil svou velkou šanci. Připadal jsem si jako neschopný člověk a to vše jen proto, že jsem si přál něco, na co jsem ještě vůbec nebyl připraven. Moje přání se splnilo, ale já se nemohl chopit nabízené šance, protože v mém nitru panovalo zcela odlišné přesvědčení: „Neumím psát. To, co napíšu, nikoho nezajímá, akorát se tím zesměšním. Jsem jenom mluvka a šarlatán. Když se opravdu projevím, ukáže se, že nic neumím." Svět vzniká prostřednictvím síly myšlenek. Stále znovu a znovu, ve dne i v noci.

Staneme se tím, co si o sobě myslíme.

Musíme tedy jen prověřit, co si myslíme. Jaké myšlenkové programy skutečně probíhají v naší hlavě a mohou za to, že je náš život utvářen tak, jak to právě prožíváme ? Ne vždy je vystopování všech vlastních programů jednoduché, protože mnoho z nich probíhá zcela nevědomě. Jaké jsou to programy ? Nejsnadněji je poznáme podle svých postojů a názorů na život. Nejmocnější programy pracují prostřednictvím naší víry. Jaké programy v ní máme ? Rozpoznání myšlenkových modelů Od dětství vytlačujeme ze svého života různé věci. Přejímáme představy svých rodičů a prarodičů, sourozenců a učitelů. Vyrůstáme do jejich světa. Všechno, co jsme se od nich naučili, to, jak se k nám chovali, co nám říkali, a samozřejmě také to, jak se chovali sami k sobě a k ostatním lidem, ovšem rovněž to, jak řešili problémy, jak se projevovali v partnerském vztahu, jak se stavěli na odpor světu, to vše nás silně zformovalo. Převzali jsme jejich myšlenkové modely, aniž bychom se ptali na jejich pozadí nebo zkoumali jejich upřímnost a pravdivost. Od té doby své vnímání omezujeme na věci, v něž věříme. A protože jen to, co vnímáme, je pro nás skutečné, cítíme se ve své víře posíleni. To, v co věřím, se uskutečňuje. K tomu, v co nevěřím, nemůže v mém životě dojít. Bohužel je skutečností, že se sami svou vírou oddělujeme od plnosti života.

Dogmata jsou povely.

žijeme v koloběhu stále se opakujících událostí, neboť je bez přestání vytváříme svým omezeným myšlením. Svůj svět si vytváříme podle své víry, cítíme se v ní utvrzovaní a ještě intenzivněji orientujeme své myšlenky tímto směrem. To, v co věříme, se pro nás stává skutečností. Můžeme ale myslet zcela odlišně a pak se v našem životě budou dít i jiné věci. Nicméně není vždy jednoduché své myšlení změnit. Mnoho našich utkvělých myšlenek je v nás zaryto tak hluboko, že nám dělá potíže se jich zbavit nebo je změnit. A většinou je ještě těžší je vůbec rozpoznat. Existuje k tomu však jedna velmi dobrá pomůcka. Než budete číst dál, zakřížkujte ty z následujících vět, které by mohly pocházet i od vás. Které výroky jsou i vašimi výroky ? Které věci jste převzali od svých rodičů, sourozenců, učitelů, přátel nebo z televize ?

  • K ničemu se nehodím.
  • Na to nemám nárok.
  • Nikdy nebudu šťastný.
  • Kdo by mne mohl mít rád ?
  • Já to nedokážu.
  • Ostatní jsou lepší než já.
  • Bůh neexistuje.
  • Sex je špatný.
  • Láska je vždy zneužita.
  • Skutečná láska neexistuje. 
  • Ten, kdo miluje, bude podveden.
  • Nikdy nemám peníze.
  • Jiní jsou v posteli lepší než já.
  • Nevěřím, že z toho něco bude.
  • Nikdy to neudělám správně.
  • Lásku si musí člověk zasloužit.
  • Nestojím za nic.
  • Copak mohu něco změnit ?
  • Lepší je ustoupit než se hádat.
  • Zase prohraji.
  • Takového, jaký jsem, mě nikdo nemůže mít rád.
  • Já přece nikdy nedostanu to, co chci.
  • Když ukážu, jaký ve skutečnosti jsem, všichni mne opustí.
  • Měl bych se stydět.
  • Všechno by bylo dobré, kdyby...
  • Když jde o peníze, končí přátelství.
  • Vlastně... Neměl bych...
  • Je to moje vina.
  • Nikdo mě neposlouchá.
  • Nerozumím ženám.
  • Nerozumím mužům.
  • Nikdo se o mne nestará.
  • Nikdy nedostanu to, co chci.
  • Neumím tančit.
  • Neumím počítat.
  • Dělám všechno špatně.
  • Jiní zažívají lepší sex než já.
  • Nemohu muže nikdy skutečně uspokojit.
  • Nedokážu ženu skutečně uspokojit.
  • Nikam to nedotáhnu.
  • Mám pořád smůlu.
  • O sexu se nemluví.
  • Sám sebe neustále obelhávám.
  • Už nikomu nevěřím.
  • Už nemůžu věřit ani sám sobě.
  • Masturbace je neslušná.
  • Život je těžký.
  • Práce je velmi náročná.
  • K penězům se člověk dopracuje, jen když hodně pracuje.
  • Peníze kazí člověka.
  • Nic si nepamatuji.
  • Myslí mi to moc pomalu.
  • Nemám co říct.
  • Nikdy nebudu vážený.
  • Mne nemůže nikdo milovat.
  • Nedokážu žít bez partnera.
  • Kdo nic nedělá, zrezaví.
  • Nedokážu se uvolnit.
  • Nic neodpovídá mým očekáváním.
  • Láska činí člověka zranitelným.
  • Láska je pomíjivá.
  • Musím se ke všemu dopracovat.
  • Jsem pořád jenom využívaný.
  • Pro krásu musí člověk trpět.
  • Samochvála smrdí.
  • To nedokážu.
  • On si mne nezasloužil.
  • Musím nejprve odčinit své viny.
  • To jsem si vůbec nezasloužil.
  • Bez práce nejsou koláče.
  • Takové věci si nesmím přát.
  • Jsem ošklivý a nicotný
  • Celý svět je proti mně.
  • V životě neexistují zázraky.
  • Moje práce za nic nestojí.
  • Nikdy to nestačí.
  • Nestačím na to.
  • Nikdo mne nemiluje.

A k tomu ještě vlastní definice ve formě „já jsem". (Definice mimochodem znamená doslova „omezení" a vlastní definice tedy znamená, že si stanovím hranice a zbytku reality se uzavřu.)

  • Jsem osamělý.
  • Nejsem důležitý.
  • Jsem hloupý.
  • Jsem bezmocný.
  • Jsem bezcenný.
  • Jsem zbytečný.
  • Jsem všem jenom na obtíž.
  • Pro tento svět jsem příliš ušlechtilý.
  • Jsem vinen.
  • Jsem špatný.
  • Jsem bojácný.
  • Jsem nemuzikální.
  • Jsem líný.
  • Jsem nemocný
  • Jsem příliš tlustý.
  • Jsem příliš hubený.
  • Jsem příliš malý.
  • Nejsem dost chytrý.
  • Jsem špatný člověk.
  • Jsem nesmělý.
  • Jsem příliš vážný.
  • Nedokážu být vážný.
  • Jsem rád bez partnera.
  • Nejsem erotický.
  • Jsem konzervativní.
  • Jsem přízemní.
  • Jsem povrchní.
  • Jsem sexuálně příliš náruživý.
  • Nejsem sexy.
  • Nejsem výmluvný.
  • Jsem impotentní.
  • Jsem frigidní.
  • Jsem perverzní.
  • Nejsem normální.
  • Lehce se nechám svést.
  • Jsem slaboch.
  • Jsem bez fantazie.
  • Jsem domýšlivý.
  • Jsem tvrdý, ale oprávněně.
  • Jsem neustále roztržitý.
  • Jsem jiný než ostatní.
  • Nejsem vtipný.
  • Nejsem hovorný.
  • Jsem ubožák.
  • Jsem příliš starý.
  • Nejsem hoden lásky.
  • Jsem sobecký.
  • Nejsem dost důležitý.
  • Jsem pořád tak unavený.
  • Jsem nešikovný.
  • Nejsem hezký.
  • Jsem pořád nemocný.
  • Jsem nešťastný.

Které z těchto myšlenkových modelů se týkají i vás ? Se kterými se identifikujete ? Které se vám zaryly až do morku kostí, takže se staly vaší skutečností ? Zcela jistě jste zatrhli několik výroků. Teď tedy víte, jaká přání neustále nevědomě vysíláte. S těmito nevědomými přáními často brzdíme nebo převracíme v opak svá přání vědomá.

Utkvělé myšlenky jsou neuvěřitelně silná přání.

Jsou totiž vyslovovány nebo myšleny s velkou vytrvalostí. Jestliže člověk věří, že si lásku musí zasloužit, pak to neustále vysílá do okolí a neustále se mu to také vrací. Věří-li, že k penězům se dostane jen pomocí neustálé práce, budou se jeho prožitky ubírat tímto směrem. Z této směsi různých utkvělých myšlenek vytváříme svou osobnost. Vše, co se nachází za hranicí našich utkvělých představ, nevědomě potíráme. Chceme-li nyní myslet nově, mít zcela protichůdná přání a představy a vysílat je do světa, nemusíme si hned stotisíckrát myslet něco nového, aby se to staré vytratilo. Ne, Universum reaguje rychleji, než si myslíme. Přesto to ovšem za určitých podmínek potřebuje určitý čas, abychom svým novým větám sami věřili a nevysílali zároveň s přáním i velkou porci pochyb. Tím by náš „referent" dostal pěknou směsici přání a kterým by dal přednost ? Samozřejmě těm, která mají za sebou delší historii. Kterýkoliv referent z našeho světa by jednal podobně. Podíval by se do starých složek a rozhodl tak, aby to odpovídalo našim zvyklostem.

Mnoho přání je formulováno z vědomí nedostatku.

Jestliže moje přání zní například: „Jsem hezký", ničemu to nepomůže, když tomu sám nevěřím. Uskutečňujeme-li své přání vědomě deset minut denně a zbývajících třiadvacet hodin padesát minut jsme přesvědčeni o jeho opaku, které přání se nakonec vyplní ?

Odstranění myšlenkových modelů

Jak můžeme odstranit staré utkvělé představy ? Odstraníme je tím, že rozpoznáme, kam vlastně patří a kdy a proč vznikly. Nejlepší je si všechny zatržené věty napsat na zvláštní list papíru a přemýšlet, odkud se v nás tyto představy vzaly. Kdy a kde vznikly ? Které události k nim vedly ? Které osoby tyto věty neustále používaly ? Které osoby měly tyto představy samy o sobě ? A kdo nás znovu a znovu utvrzoval v tom, že určité vlastnosti nebo chování máme ? Dostaneme-li se opět tam, kde tyto utkvělé představy vznikly, vrátíme-li se na jejich počátek, objevíme pravdu. Nyní se klidně a uvolněně posaďte a vyberte si jednu ze zaškrtnutých vět. Zavřete oči a znovu a znovu si pokládejte otázku: „Kde to vše začalo ?" A budete překvapeni, jaké už dlouho zapomenuté obrazy vyjdou opět na světlo. Události, které jsou zdánlivě dávno za námi, ale ještě dnes formují naše představy. A najednou zjistíme, že mnoho našich představ k nám vůbec nepatří, ale že pocházejí třeba od našeho otce nebo od naší matky. Možná to jsou věty, které jsme od nich neustále slýchávali a jednou jsme je přijali za své, začali jsme se s nimi identifikovat a od dětství si tyto falešné představy nosíme stále v sobě. Začneme-li nyní rozpoznávat, že jsou to jen převzatá přesvědčení a nikoliv jediná platná pravda, změní se náš postoj k nám samotným. Budeme na sebe pohlížet jinýma očima a nebudeme si už tak jistí tím, o čem jsme byli doposud pevně přesvědčeni. A to je dobře, neboť to ubírá na síle našim negativním pokynům, které vysíláme do Universa. Cílem cvičení je negativní myšlenky oslabit a pozitivní myšlenky posílit. To jde plynule ruku v ruce. Prostor se vyprazdňuje a naplňuje novými věcmi. A proto chceme paralelně s naší „brzdící akcí" začít pracovat i na svých pozitivních přáních. Zázraky se dějí pomocí pozitivních myšlenek, v něž věříme.

Připomeňme si, že:

  • Hmota vzniká z energie a je nasměrovanou energií formována.
  • Všechno, co si myslíme, se materializuje.
  • Energii je jedno, co si přejeme.
  • Pracuje tak, jak to od ní očekáváme, ať už v náš prospěch, nebo proti nám.
  • Svými myšlenkami sami sebe omezujeme.
  • Omezujeme se sami svou vírou.
  • Omezujeme sami sebe negativními myšlenkami.
  • Zažíváme pořád jen to, v co věříme.
  • Všechno je možné, pokud to za možné považujeme.

Vezměme si ku příkladu přání větší atraktivity. Jak začneme přesvědčovat sami sebe, že jsme hezcí ?

Cvičení ke kráse

Zvolme si nějakou klidnou chvíli, vypněme telefon a ve svém bytě vyhledejme místo, kde nebudeme nějakou dobu rušeni. Příjemné by bylo tlumené světlo a hlavně potřebujeme velké zrcadlo. Třeba z chodby nebo koupelny. Pak se před toto velké zrcadlo posaďme, nejlépe zcela nazí. Co se pak běžně stane ? Okamžitě vidíme své tělesné chyby. Tělo je příliš silné, měkké, staré, bílé, vrásčité, neforemné. Zpravidla okamžitě se soustředíme jen na svou celulitidu, na důlky a záhyby, problémy s kůží. Když nám někdo řekne, že jsme hezcí, vehementně se tomu bráníme a rychle a nápadně ochotně poukážeme na místa, v nichž s naším tělem není něco v pořádku. To je udivující ! My všichni chceme být hezcí, ale když na nás někdo něco hezkého vidí, okamžitě ho přesvědčujeme o opaku a zcela bez ostychu poukazujeme na své nedostatky, které bychom nejraději skryli. Tímto způsobem o své ošklivosti přesvědčujeme pochopitelně nejenom svůj protějšek, ale také sami sebe, a to neustále.

My sami jsme svými největšími kritiky !

Povolíme ve svém přesvědčování teprve tehdy, až ten druhý „svůj omyl" uzná. Já přece nejsem hezký ! Po úspěšné přesvědčovací práci obvykle upadneme do hlubokého zármutku. Nebýt hezký je totiž nepříjemné. A přesto o tom sebe a druhé dennodenně přesvědčujeme. Ted'ale zpět k našemu zrcadlu, před nímž sedíme. Dnes to chceme udělat jinak. Dnes se budeme pozorovat úplně klidně a uvolněně, aniž bychom se posuzovali. Pozorujeme svůj dech, svou kůži, své klouby. Cítíme srdečnost a intimitu této chvíle. Toto je naše tělo, které pro nás dělá tolik práce ! Každý den, každou minutu je nám k dispozici. Nikdy nás neopouští, ať už ho jakkoliv využíváme nebo týráme. Ať už ho jakkoliv pomlouváme, zostuzujeme nebo přehlížíme. Naše tělo je úžasné. Bez něj bychom nemohli zažívat všechny ty nádherné věci. Na pár minut věnujeme veškerou svou úctu svému tělu za jeho neúnavnou službu. Pociťujeme vůči svému tělu vděčnost. 58 Po chvíli nasměrujeme svou pozornost na to, co se nám na našem těle líbí. Mohou to být vlasy, ústa, ramena, prsty, palec u nohy, prsa nebo zadek. I když je to třeba „jen" náš pupík. Na tato místa se soustředíme, zatímco konstatujeme: „Jsem připraven a ochoten připustit, aby se mé přání krásy splnilo. Dokážu tento zázrak vpustit do svého života. Vím, že ty negativní myšlenky ke mně nepatří a každým dnem slábnou. Miluji své tělo a pozoruji ho s obdivem. Jsem hezký a žádoucí. A zasloužím si takový být." Budeme-li si to opakovat několik večerů po sobě, budeme-li dostatečně dlouhou dobu zacházet se svým tělem s úctou, tak budeme na svém těle objevovat stále více míst, která se nám budou líbit. Každým dnem budeme mít ze sebe lepší a lepší pocit. Naše tělo je krásné a úžasné. Prokazuje nám obrovskou službu a je nyní, když si ho vážíme a oceňujeme ho, každým dnem krásnější. Ne, že by se naše tělo okamžitě proměnilo a stalo se krásným (jako kdyby existovalo nějaké ošklivé tělo), ale změnilo se naše vnímání obrazu sebe sama. Nepoužíváme nepřirozená měřítka a neříkáme, že moje tělo bude krásné teprve tehdy, bude-li vypadat jako tělo Claudie Schiffer nebo Brada Pitta. Vidíme krásu svého těla už nyní. A vnitřní krása přitahuje krásu vnější, takže naše tělo opravdu zkrásní a zesílí své vyzařování. Vysíláme-li nyní své přání „jsem hezký", je náš tajný odpor už mnohem slabší a přání se může začít postupně projevovat.

Připouštím si krásu.

Stále více se posouváme na frekvenci krásy. Vysíláme tuto energii a zároveň zvyšujeme frekvenci vysílání. Zákon zachování energie a zákon rezonance pracují v náš prospěch. Možná se již brzy někdo pozastaví nad tím, jak dobře vypadáme, a řekne nám to. My se už ale nedopustíme obvyklé chyby a nebudeme svůj protějšek přesvědčovat o opaku. „Jsem krásný a každým dnem budu krásnější." Nemožné ? Ne, nic není nemožné. Uvedu ještě jeden příklad toho, že nic není nemožné, pokud to za nemožné nepovažujeme. Někdy prostě musíme všem vysvětlovat, proč to nejde a nemůže jít. Mnohdy už předem hledáme právě důvody pro svůj neúspěch. A přitom jsou některá přání plněna okamžitě. Nesmíme zapomínat, že svůj život utváříme svými vědomými i nevědomými myšlenkovými modely.

Nemožné je okamžitě vyřízeno

Když jsme v Mnichově dokončovali náš film „A to je teprve začátek", cítili jsme se tam natolik dobře, že jsme se tam chtěli stůj co stůj vrátit. Bylo tam příjemné klima, milí a přátelští lidé a byli tam všichni naši přátelé. Mnichov byl prostě naším domovem. Ale okamžitě se objevily tisíce utkvělých představ, proč to zcela jistě nepůjde. Návrat do našeho domova nebude vůbec jednoduchý, neboť Julie, naše dcera, navštěvuje v Bonnu mezinárodní školu. Zařadit ji do nějaké školy v Mnichově by bylo určitě nemožné, protože všechny anglicky vyučující školy jsou zcela přeplněny. Čekací listiny jsou plné na léta dopředu. Samozřejmě bychom si to mohli přát, ale z pohledu reálnosti by naše přání potřebovalo určitý čas a do letních prázdnin zbývají jen dva školní dny. Pravděpodobně už ve školách vůbec nikdo není. Seznamy žáků jednotlivých tříd už jsou určitě dávno sepsány a rozděleny. Není ani jedno volné místo. Ani pro nás, ani pro nikoho jiného na tomto světě. * Tento rok už se to prostě nestihne, i kdybychom si to sebe víc přáli. Možná to nepůjde ještě ani příští rok. 60 Ale pak jsme si přece jen uvědomili, že jsme se zase jednou nechali chytit do léčky vlastních negativních utkvělých představ a začínali si tak sami utvářet svůj neúspěch. Okamžitě jsme přehodili výhybku a začali jsme si to přát. V každém případě se pro nás úspěšné přání stalo přirozenou věcí, ovšem jít si za svým přáním se nám nezdálo příliš realistické. Proč ne ? Zadními dveřmi se znovu vetřel rozum a jeho pochybnosti. Proč jednoduše nedovolíme, abychom to dostali ? A kupodivu, jakmile jsme přání formulovali a vyslali, cítil jsem neustálé nutkání zavolat do jedné z nejlepších mezinárodních škol. Michaela se jen usmívala. Samozřejmě to je nesmysl, říkal můj rozum, splnění našeho přání je naprosto nemožné. Evidentně to nebude fungovat. Ale po vyslání přání dokáže Michaela velmi dobře naslouchat jemným energiím. Sotva dvě minuty nato převedla můj impuls v čin a zavolala vedení oné školy. A neuvěřitelný zázrak se začal formovat. Ve škole jí totiž řekli, že ve druhé třídě mají ještě jedno volné místo, protože nějaké dítě právě odřeklo. Máme se nazítří - což byl poslední školní den - ve škole zastavit. Mimochodem nám nedávali valnou naději, protože normálně je u nich zapotřebí zdlouhavé přijímací řízení. Příštího dne jsme tedy udiveně seděli v kanceláři ředitelky školy. Když jsme přicházeli, vycházel z ní plačící rodičovský pár - jejich dítě místo nezískalo a museli se kvůli tomu odstěhovat zpět do Anglie. Víceméně nám bylo jasné, i přes vřelost ředitelky, že i nás nakonec odmítnou jako tisíce jiných zájemců každý rok. Na druhé straně jsme si to ale přece přáli a naše přání nás zavedlo až sem, do kanceláře ředitelky, která může ještě jako zázrakem přidělit jedno volné místo, jediné v celé škole, a právě do druhého ročníku, do něhož měla nastoupit naše Julie. Ředitelka s Julií dlouze hovořila, nechala ji udělat několik testů, vedla s ní důkladný pohovor v angličtině a potom asi po hodině se zázrak stal skutečností. Ředitelka souhlasně přikývla a zapsala Julii do seznamu nových žáků. Bylo-li něco opravdu nemožného, tak to bylo získat během jednoho dne místo v této škole. Ještě léta po této události nám nepochopitelnost tohoto zázraku potvrzovali mnozí rodiče.