Přístroj na terapii inertními plyny je již na cestě.

5.pravidlo

Důvěra namísto pochybností

Pochybnost je další forma utkvělé myšlenky, která negativně působí na přání. Pokud si člověk chce úspěšně přát, je velice důležité, aby svým pochybnostem neposkytoval živnou půdu, neboť neznamenají nic jiného, než že ve splnění svých přání nevěříme.

Kdo tvrdí, že nevěří, ve skutečnosti stejně věří -věří v opak svého přání.

Vždy v něco věříme, i když třeba jen v to, že úspěšné přání nefunguje. Kupodivu jsme ve svých pochybnostech pokaždé úspěšnější a pochybujeme intenzivněji, než věříme, a zahrazujeme si tak sami sobě cestu. Svou skepsí přitáhne člověk svá sotva Svou skepsí přitáhne člověk svá sotva odeslaná přání zpět k sobě. Často si už s vyslovením přání člověk řekne nebo alespoň pomyslí: „Stejně to nepracuje," nebo: „V mém životě to nepracuje." A co se stane pak ? I toto vyslané přání je přesně do puntíku vyplněno.

Pochyby jsou rovněž zcela nepochybným přáním.

Rozhodne-li se člověk omezovat sám sebe, pak také toto omezení zakusí.Ustrašenými myšlenkami člověk své přání brzdí. Za myšlenkou „Co budu jenom dělat, když to neklapne ?" se také v podstatě skrývají pochybnosti. Kdyby byl člověk přesvědčen, že se jeho přání splní, nemusel by si už dělat žádné starosti. Obavy člověku ukazují, že se spíše přiklání k pochybnostem než k víře ve splnění. Mnoho lidí potom prohlašuje: „Já jsem si to tak přál, ale nikdy se to nesplnilo. Já to ale hned věděl." Ale co hned věděli ? Takoví lidé s jistotou věděli, že u nich úspěšné přání nefunguje. Toto vědění vyslali zároveň s přáním a tím mu vzali veškerou energii. Vědomě formulované přání je obvykle překryto neúmyslně vyslanou pochybností. Jak je přání ve skutečnosti úspěšné, vidíme na tom, s jakou houževnatostí vstupují do našeho života negativní přání, tedy překážky. Úspěšní jsme vždy. Ale většinou ve vytváření svého neúspěchu. žádné pozitivní myšlení, žádná mantra tohoto světa nepomůže, jestliže ve svém nejhlubším nitru stále myslíme na nedostatek a omezení, protože pochybování je náš vžitý zvyk. Je to hluboce zakořeněná víra, která se také uskutečňuje.

Kdo nevěří v úspěch, nikdy úspěch mít nemůže.

Východisko

Co se dá dělat s pochybnostmi, s tím tichým hlasem, který neustále říká, že si to člověk nezaslouží a že to tak jako tak nefunguje ? Jak člověk dokáže tomuto hlasu nenaslouchat nebo na něj nemyslet ? Je to stejné jako s čokoládou, na kterou člověk nemá myslet, když chce zhubnout. Člověk se potom pokouší zcela vědomě na čokoládu nemyslet a tím spíše na ni myslí. Na něco nemyslet totiž nejde, protože pokusem na to nemyslet, na to člověk musí myslet o to víc. Vyhněte se proto této mylné strategii, protože „vymyslíte" jen více nechtěných myšlenek. Nejlepší je myšlenky připustit a neposuzovat. Jsou zde, pronikají na povrch, chvíli budí naši pozornost - jsou to přece jen myšlenky, kterým nevěnujeme žádnou sílu a nepřikládáme žádný význam - a bez komentáře jsou zase opuštěny a poslány dále. Přicházejí nové myšlenky, některé se týkají aktuálního dění, jiné vycházejí z minulosti. Jsou to pouze myšlenky, na nichž není nic špatného. Teprve když se kvůli nim zlobíme, začínají nás rušit. Teprve když se je snažíme eliminovat, získávají na síle, poněvadž zvláště přesvědčení „já to nedokážu" nebo „moje myšlenky mne pořád ruší a brání splnění mých přání" vytváří takový scénář. Myšlenky připustit a neposuzovat je tedy jediná cesta. Myšlenky přicházejí a odcházejí a úspěšné přání nenarušují. Člověk svým přáním věří a rušící myšlenky nemají žádnou sílu, neboť jim člověk žádnou sílu nepřisuzuje. Můžeme pokročit ještě o krok dál a napřažené kopí, které nás ohrožuje, otočit. Proč pochybovat stále jen o tom dobrém ? Proč někdy nezpochybnit to špatné ? Můžeme přece pochybovat o tom, zda negativní myšlenky skutečně ovlivňují naši pravdu. Těmito pochybnostmi můžeme zbrzdit i neustálé projevy překážejících utkvělých představ. Ze svých vlastních zkušeností dobře vím, jak snadno člověk podlehne vlastním negativním pochybnostem, zvláště když se zvyšuje tlak na člověka.

Jak jsme hledali ideální dům

Když jsme se chtěli přestěhovat z Bonnu do Mnichova, měli jsme k dispozici jen mou tamní malou kancelář. Michaela měla velmi prosluněnou mysl a chtěla bezpodmínečně najít nějaké krásné místo k bydlení někde v blízkosti kanceláře, abych se každý den nemusel probojovávat hustým provozem. Zašla přitom ještě o krok dále, protože byla přesvědčena, že něco pěkného najdeme v okruhu maximálně tří minut pěší chůze. Já o tom byl také přesvědčen, takže bylo naše přání už předáno dál. 64 Ale ať jsme se ptali kdekoliv, namísto odpovědi se nám dostávalo jen udiveného kroucení hlavou. Příslušní realitní makléři nám dali rovnou na srozuměnou, že v horizontu jednoho roku určitě nic nenajdeme, každopádně nic v nejbližším okolí. Mají v evidenci čekatele, kteří jsou nuceni bydlet v hotelu, protože momentální nabídka je prostě nulová. Ani na naše inzeráty v novinách nikdo neodpovíd 65 říkala. Takže jsme krátce před termínem stěhování ještě stále neměli žádný dům a ani ho pro nás už nikdo nehledal. Doposud jsem byl v úspěšném přání vždy velmi dobrý, ale nyní se skutečně objevily hranice možností. Ovšem v žádném případě pro Michaelu. ženy jsou tak strašně iracionální ! Zdá se, že každá rozumná myšlenka je jim cizí. Ale termín se neustále blížil a v určitém okamžiku se bude muset podívat pravdě do očí i Michaela. A drsná pravda je tak zřejmá, tentokrát se prostě včasná dodávka nezdařila a náš nábytek skončí na ulici. Ovšem Michaela se k mému údivu této pravdě do očí podívat nechtěla. Pro ni neexistoval žádný důvod k pochybnostem. Naopak mne ještě dokázala přesvědčit, abych svým pochybnostem už nedával žádný prostor a vytrval v důvěře, že naše přání bude splněno. A pak se skutečně stal zázrak. Začal zcela nenápadně v jedné lékárně, jejíž majitelka nás poznala. Před mnoha lety nám totiž prodala těhotenský test a za dvě hodiny nato ještě jeden, protože výsledek prvního nebyl jednoznačný a já jsem Michaelu svou nejistotou vynervoval tak, že nakonec požádala o radu lékárnici: Byla barva testovací proužku červená, nebo modrá ? Milá dáma si na vše přesně pamatovala, dali jsme se do hovoru a najednou nám říká, že její dobří známí se budou stěhovat a chtějí svůj dům pronajmout a že je to hned za rohem. Neuběhlo ani deset minut a už jsme tam volali a domluvili si na další den schůzku. Nicméně jsme to tak dlouho nevydrželi a ještě téhož odpoledne jsme se nenápadně procházeli kolem domu sem a tam a prohlíželi si ho alespoň zvenku. Líbil se nám, byl to „náš" dům. Vnímali jsme ho jako svůj dům, ale druhý den se měly konat oficiální schůzky ještě s dalšími zájemci. Proč bychom měli dům dostat zrovna my ? „Třeba proto, že jsme si ho přáli a právě nám je posílán," prohlásila s úsměvem a svou nezlomnou vírou Michaela. A pak se stal další zázrak či došla druhá část dodávky. Když jsme se pomalu začali od domu vzdalovat, přišla k němu starší dáma a chtěla otevřít branku do zahrady, ale nešlo jí to. Už jsme sice byli dost daleko, ale ona na nás zavolala a prosila nás o pomoc. Otevřeli jsme jí nejenom zahradní branku, ale i dveře do domu, a když jsme jí řekli, že jsme mezi zájemci, kteří by si chtěli další den dům prohlédnout, pozvala nás dál, abychom to udělali hned. Díky tomu se nám dostalo zcela soukromé exkurze „naším" domem. Byl přesně takový, jaký jsme hledali. V duchu už jsme viděli, kam bychom mohli postavit ten který kus nábytku. Ale ještě to zdaleka nebylo tak daleko. Dáma nechtěla dělat žádné rozhodnutí předem, ale byli jsme jí sympatičtí, takže chtěla zatelefonovat svému synovi, který se měl o vše postarat. Druhého dne jsme ještě dříve, než přišli další zájemci, poznali celou rodinu. Bylo to nádherné odpoledne a všem bylo jasné, že bychom ten dům měli dostat my. A přestože ostatní zájemci následně nabídli více peněz a větší jistotu stálých příjmů než my, brzy jsme drželi v rukou nájemní smlouvu. Zázrak ? Náhoda ? Nebo splnění našeho přání ? Mělo to ale i jednu velkou nevýhodu. Dům byl k dispozici až za tři měsíce, a tak byl všude ještě nábytek a pronajímatel neměl možnost opustit dům dříve. To ale nebyl sám o sobě velký problém. Dovolili nám nastěhovat si náš nábytek do domu okamžitě a nějakou, ale jen velmi krátkou dobu, jsme přespávali u mě v kanceláři, protože se majitelé přece jenom odstěhovali dříve, než počítali. Takže jsme se stěhovali do našeho nádherného domu podle našeho včas splněného přání. A bylo to ještě lepší, než jsme očekávali. Nejenže náš dům odpovídal přesně našim představám a moje kancelář od něj byla vzdálena jen pár minut chůze, ale majitelé domu nám navíc udělali radost svou lidskostí a také jsme měli obrovské štěstí na sousedy. Michaela tedy měla pravdu. Dodáno je vždy. Proč o tom pochybovat ?

Pochyby jsou něco jako zrušení objednávky.

Pochybnost je něco jako protipřání. Člověk svou objednávku stornuje. Pochybnost vysílá do vesmíru informaci, že z toho nic nebude, a přání potom zcela jednoduše zní: „Nepodaří se to." A Universum nám potom dodá potvrzení naší představy, že z toho přece jen nic nebude. To by byla jistojistě i moje zkušenost, kdyby Michaela tak tvrdošíjně netrvala na svém. Mlčenlivost Dalším velmi důležitým bodem pro úspěch přání je nemluvit o tom. S nikým o svém přání nehovořte, dokud se nesplní. Jednak přání ztrácí kvůli neustálému „omílání" svou energii, jednak okamžitě k našemu plánu přivoláváme protivníky, závistivce a pochybovače a dáváme tak prostor jejich přesvědčení a víře.

Hovorem své přání oslabujeme.

Proč tomu tak je ? Všechny opravdu velké myšlenky vznikají v mlčenlivosti. Každá idea je na počátku jen impulzem, myšlenkou, která pokud není podchycena, znovu zmizí. Nejprve je to jen neurčitá představa, která se pomalu stále více konkretizuje, až nakonec po určitém čase existuje v představách jasný obraz výrobku nebo objektu. Teprve když je vlastní představa upevněna, povstávají z ní velké vize a konkrétní plány a člověk s ní vychází navenek, aby o svém projektu přesvědčil ostatní, aby v nich probudil euforii, aby je zapřísahal. Pokud by to člověk udělal příliš brzy, nebyl by sám ještě dostatečně pevný a možná by v tomto stadiu stačilo jen pár odmítavých slov, aby člověk svůj projekt vzdal. Jestliže jsme si ale svou myšlenkou a plány zcela jistí, tak se už konkretizovaly do té míry, že se za ně můžeme postavit i proti „větru" a odpůrcům. Takový průběh mohou potvrdit všichni objevitelé na tomto světě. Mlčenlivost je tedy důležitá nejen kvůli nebezpečí odcizení myšlenky, nýbrž také proto, že díky mlčenlivosti si člověk svou myšlenku sám dostatečně upevňuje, až si je jistý. Kdo by se také chtěl zesměšnit ideou, která nebude realizována ? Příště pak totiž věříme vlastním myšlenkám ještě méně a jsme přesvědčení o své méněcennosti do té míry, že už si nikdy žádné nové myšlenky nebo koncepty nepřipustíme. Při přání se k tomu přidává ještě další aspekt - obáváme se, že nás lidé budou považovat za úplné blázny. Máme strach, že budeme odepsáni coby fantasté a ezoterikové a už nás nikdo nebude brát vážně. Ale kdo si z nás bude jistojistě dělat legraci ? Ti, jejichž život je nejméně v pořádku a kteří tím pádem nechtějí, abychom my na tom byli lépe. To, v co sami nevěří, se nemá stát ani v našem životě, a to ani náhodou. Proto je lepší mlčet. Když jsme nasbírali s úspěšným přáním dostatek zkušeností a vyplnila se nám mnohá přání, můžeme se o to podělit s ostatními. V tomto případě jsme si svou věcí už dostatečně jistí. Pro nás už pak neexistují žádné „náhody" a náš příklad může dokonce dodat druhým odvahu zkusit to také. Zapomenout A když už jsme u mlčení, pak je nejlepší, když mlčení zachováme i vůči sobě samým, tedy když na přání zapomeneme. To znamená, že už na něj nemyslíme, prostě na ně zapomeneme. To má několik výhod. Jednak zapomeneme o přání pochybovat a své přání tak odvolávat. Jednak tím prokážeme, jak moc splnění svého přání důvěřujeme. Jsme si tak jistí, že to, co si přejeme, skutečně vstoupí do našeho života, že už se přáním dále nezabýváme. Mají to přece za nás zařídit jiní. Takto se připravíme na přijetí toho, co si přejeme, ať už je naše situace jakkoliv nepříznivá. Takto se necháme dovést ve správnou chvíli na správné místo. Tak jak se to stalo před nedávnem mně.

Letiště v Amsterodamu je uzavřeno

Úspěšně si přát lze za všech situací a samozřejmě nejlepší je to v situacích, které pro nás nejsou příliš příznivé. Nicméně právě v těchto situacích na to snadno zapomeneme a snažíme se hekticky bojovat. Ale z tohoto nesmyslného úsilí se můžeme opět stejně rychle osvobodit. To se mi přihodilo například na letišti v Amsterodamu. Obrovský příval sněhu byl pro mnohé zcela nečekaný a ochromil celé letiště. Během několika hodin trpělivého čekání sněhová vánice zesílila natolik, že celé letiště bylo na noc uzavřeno. Situace byla bezvýchodná. Zaměstnanci letiště rozdávali nápoje a deky na přenocování. Spoustu lidí bylo nervózních, naštvaných, vyčerpaných a hádavých. Ovšem jejich negativní postoj k nečekaným událostem jim nepomohl, aby nastávající noc strávili příjemnějším způsobem. Tisíce jich stály u prodeje letenek, tisíce se pokoušely dostat ke svým zavazadlům, která byla uložena někde v trupech letadel. Nikdo se v dané situaci nevyznal a všichni bezmocně bloumali po hale. Zpočátku jsem na tom byl stejně, také jsem se nechal nakazit hektikou vládnoucí kolem, neboť následujícího dne jsem měl důležité termíny, které jsem chtěl dodržet. Začal jsem se ve svém teplém kabátě potit a ztrácel jsem energii v bezúčelných akcích. Najednou jsem si přece jenom vzpomněl na úspěšné přání. Co se nedá změnit, to prostě nezměníme. „Užívej si každého okamžiku života, zachovej si dobrou náladu a objednej si to nejlepší možné řešení." To platilo i pro tuto noc. Moje objednávka byla zcela jednoduchá a zněla: „Tuto noc mám nádherný a klidný hotelový pokoj a získám tu nejlepší možnost, jak se dostat zpět do Mnichova. Nyní jsem otevřený těmto informacím a připravený na ně." Ještě jsem za splnění svého přání poděkoval, čímž jsem přání uzavřel, a byl jsem připraven na tuto situaci zapomenout, protože jsem věděl, že odteď bude postaráno, aby se dělo to nejlepší v můj prospěch. Nejprve jsem se v klidu posadil a chvíli pozoroval ten neobvyklý shon. že by letiště bylo zcela uzavřeno, to se neděje každý den. Byly tedy k vidění věci, které jsem doposud neviděl, a já jsem tuto neobvyklou podívanou najednou začal opravdu vnímat. Zatímco se davy hádaly o letenky na další den, i když ještě nebylo vůbec jasné, bude-li ráno provoz letiště obnoven, pozoroval jsem vše s klidem a popíjel kávu. Věděl jsem, že se v můj prospěch odehrává to pravé. Přestože byl letištní hotel přeplněn, a tudíž uzavřen, stejně jako všechny hotely v nejbližším okolí, byl jsem stále klidnější, zatímco lidé byli zoufalí, děti plakaly a celkově se zdálo, že situace je každou 70 ubíhající minutou bezvýchodnější. Autopůjčovna zavřela, protože už neměla k dispozici ani jeden vůz. Rozum se začal hlásit o slovo a začal mi vyčítat, proč jsem se včas o nějaké auto nepostaral. Já jsem byl ovšem stále klidný. Dostal jsem hlad, bloumal jsem kolem, pak jsem se s kelímkem kávy opřel o nějakou přepážku a pozoroval to hektické hemžení kolem. Najednou se překlopila cedulka, okénko u přepážky se odsunulo a ženský hlas se mě zeptal: „Kam to bude ?" Opíral jsem se o přepážku osobní vlakové pokladny: „Do Mnichova," odpověděl jsem zaraženě. „V 7.30 s jedním přestupem," odvětila dáma, než jsem stačil cokoliv říci, a prostrčila okénkem jízdenku na vlak. „Můžete jet ráno bud odsud, nebo z centrálního nádraží." Bez dlouhého přemýšlení jsem si jízdenku koupil, a když jsem se obrátil, stála za mnou dlouhá fronta lidí. Když jsem se opíral o přepážku, byl jsem jediný, teď budou muset ti poslední čekat nejméně hodinu. A protože jsem nevěděl, co bych měl do sedmi hodin do rána dělat, procházel jsem se kolem a bez jakéhokoliv úmyslu jsem zamířil do přízemí haly, kde stál příměstský vlak jedoucí na centrální nádraží v Amsterodamu. Nasedl jsem do něj a vlak se okamžitě rozjel. Průvodčí se mne ptal, kde hodlám přenocovat, a bez požádání mi doporučil jeden hotel v uličce vzdálené asi deset minut od nádraží, protože ostatní hotely budou kvůli vánici určitě plné. Na nádraží se hádalo třicet nebo čtyřicet lidí o jedno taxi a pěkně si u toho nadávali. Ze dvou hotelů na nádraží jsem viděl vycházet cestující s těžkými zavazadly, kteří byli odmítnuti a bezradně se rozhlíželi kolem. Já se vydal zcela klidně na cestu k doporučenému hotelu, našel ho a získal v něm poslední volný pokoj, úplně poslední toho večera. Nádherný, velký a tichý pokoj. Objednal jsem si něco k jídlu a jako zlatý hřeb podařeného večera dokonce sklenku šampaňského. Bez dlouhých front a boje o místo s ostatními se mi otevřelo rychlé a bezproblémové řešení nastávající noci. Nyní jsem byl jen zvědavý, zda vlak bude správným a nejrychlejším možným způsobem dopravy. Druhý den brzy ráno jsem viděl cestující přespávat přímo v hotelové hale a dozvěděl jsem se, že letiště je stále ještě uzavřené a nebude 71 pravděpodobně otevřeno ještě celý den. Někteří cestující strávili až čtyři hodiny čekání v letadlech, aby z nich pak museli opět vystoupit. Ve vlaku do Německa se mnou cestovali lidé, kteří strávili celou noc v přeplněné nádražní hale, a od nich jsem se dozvěděl, že ti, jimž se oné noci podařilo získat auto, se museli již po několika kilometrech vrátit, protože byly uzavřeny i dálnice. Takže vlak byl opravdu nejenom tou nejlepší, ale zároveň toho dne i jedinou možností dopravy z Amsterodamu do Mnichova. Bez úspěšného přání bych strávil hroznou noc a ještě bych ztratil další zbytečný čas čekáním na letišti. Ale já jsem seděl dobře vyspaný a nasnídaný v jídelním voze vlaku do Mnichova a za oknem se míhala zasněžená krajina. Každý se tedy rozhoduje sám za sebe, je-li jeho situace hrozná, nebo zázračná, povede-li k dalšímu pádu, nebo se rozvine v to nejlepší. Věci jsou takové, jaké jsou. Člověk se může v každém okamžiku rozhodnout, zda budou pracovat pro něj, nebo proti němu. Určující je pouze přístup k nim. Mým přístupem je očekávat vždy to nejlepší a toho mohu nejsnadněji dosáhnout díky úspěšnému přání.