Přístroj na terapii inertními plyny je již na cestě.

6.pravidlo

Být připraven na „náhody"

Způsob „dodávky" splněného přání si člověk nemůže vymyslet, protože téměř vždy je přání splněno cestou, kterou by člověk nepokládal za možnou. Člověk by tedy měl být jen připraven, že se přání vyplní. Dívá-li se člověk neustále jen směrem, z něhož splnění přání očekává, může se stát, že promešká jeho doručení, neboť netrpělivě očekává příchod objednávky pouze způsobem, který zapadá do jeho omezené představivosti. Universum je ale mnohem nápaditější. Rádi pak říkáme, že se stal zázrak, neboť jsme vyvedeni z míry, že se v našem životě událo najednou tolik „náhod", díky nimž se mohlo naše přání splnit.

Vesmír doručuje překvapivými způsoby

Ve skutečnosti se naše přání pouze materializuje a to se často děje způsobem, s nímž jsme nepočítali. To ovšem vypovídá jen o omezených schopnostech naší představivosti a nikoliv o mnoha možnostech, které k realizaci našeho přání existují. Přejeme-li si například peníze, měli bychom nechat zcela otevřené, jakou cestou se k nám peníze dostanou. Jestliže jsme ale přesvědčeni, že peníze, které si přejeme, nám daruje teta Erna, tak nám naše zažitá představa brání, abychom rozpoznali tu pravou dodávku.

Vesmír si vždy hledá tu nejrychlejší a nejsnadnější cestu.

Možná nám teta Erna vůbec žádné peníze dát nechce a pak ani nezachytí energii našeho přání, jednoduše s ní nerezonuje. Energie, kterou jsme vyslali, se ale s tetou nezdržuje a hledá a rozšiřuje se stále dál, až narazí na něco, co má stejnou vibraci a na naši energii reaguje. Energie našeho přání tedy nikoho nepřesvědčuje, ale je jen vesmírným vyhledávacím strojem. A protože nemůžeme vědět, koho nebo co naše přání osloví, nemůžeme ani tušit, z které strany k nám peníze dorazí. A když to netušíme, je dost pošetilé se zaměřovat na nějaký určitý směr. Přesto to ale děláme. I já jsem vícekrát přistihl sám sebe, jak mám připravenou zcela jasnou představu o doručení přání, a pak si skutečného doručení vůbec nepovšimnu. „Kde zůstala trčet moje objednávka ?" neboli „Sedím ve špatném vlaku !" Stále častěji jezdím vlakem, než létám letadlem, protože tak mohu lépe využít svůj čas. Většinou sedím nějakou dobu v jídelním voze a pak si pouštím na svém laptopu nějaký film. To jsem měl v plánu i tentokrát. Ráno, když vycházím z domu, vždy rychle zformuluji své přání a vyšlu je. Chtěl jsem si i tentokrát dát nejprve kávu a koláč a pak se podívat na film. Vše potřebné, tedy laptop a DVD, jsem měl s sebou. Ve vlacích ICE jsou vždy elektrické zásuvky, ale já najednou seděl ve vlaku IC, v němž nebyl ani jídelní vůz, ani připojení k elektrické síti. Navíc byl vlak přeplněný a jediné místo bylo u stolku, kde už seděli nějací lidé a přátelsky si mne prohlíželi. Nebylo mé přání tentokrát splněno ? Když už je ten vlak tak přeplněný, nebylo by lepší sedět někde v rohu a ne tady uprostřed velkoplošného kupé ? Tentokrát jsem nebyl s vesmírem vůbec spokojen a v duchu jsem si na vše kolem stěžoval. Najednou muž proti mně kolenem do něčeho narazil a třel si naražené místo. „Elektrická zásuvka," zabručel rozmrzele směrem ke své ženě. „Kdo něco takového potřebuje ?" „Já !" vykřikl jsem v duchu a překvapeně jsem pohlédl pod stůl. Skutečně tam byla zásuvka, takže jsem měl napájení pro své promítání. A právě tento manželský pár ze Švábska navíc ještě vybalil svůj koš s proviantem - prostřeli stůl nejenom pro sebe, ale nabídli šálek kávy a koláč i mně. „Protože káva bez koláče dělá jen půlku nájmu," řekl ten muž s úsměvem a popřál mi hodně zábavy u mého filmu. Objednávka odešla a Universum zásilku doručilo. Moje představa byla možná trochu jiná, ale objednávka byla pohotově a správně vyřízena. A právě tohle je na úspěšném přání zábavné. Přání jsou splněna vždy, člověk musí jen důvěřovat a být bdělý, protože způsob, jakým je přání doručeno, je zpravidla dost překvapivý. Ale jak to člověk udělá, aby přejímku svého přání nepropásl ?

Intuice

Jak jsou naše přání plněna ? Nepochybně zcela jinak, než to očekáváme. Bohužel ale ne vždy si něco přejeme a hned nám to „shora padne k nohám". A poněvadž vše je otázkou energie, jsme 74 někdy „jen" velmi jemně vedeni tam, kde můžeme to, co jsme si přáli, nalézt. Ale jak jsme vedeni ? Někdy to může být rozhovor, k němuž dojde nějakým zvláštním způsobem a který přinese nějakou důležitou informaci. Může to být také myšlenka, kterou člověk následuje. Nebo se najednou vydá jinou cestou, než jakou chtěl jít původně, a potká tam „náhodou" jednoho známého, který zcela „náhodou" vypráví o někom, s kým by se člověk měl seznámit. A „kupodivu" má tato osoba právě to, co si člověk přeje. Byt, nářadí na ucpaný odtok, známého, který dokáže vyřešit problém s naším počítačem. Nebo si někdo narazí koleno a poukáže tím na ukrytou elektrickou zásuvku. Energie nás směrují, vedou, řídí, musíme to jen připustit. Jestliže jsme vyslali přání, je naším úkolem jen to, abychom byli bdělí a dobře naslouchali. Potom se k nám dostanou všechny potřebné informace.

Nejspolehlivěji to ale jde pomocí intuice. Intuice ? Co je to ?

Intuice je připuštění si sám sebe. Chce-li člověk získat spojení se svou vlastní intuicí, nemusí dělat nic jiného než následovat to, z čeho má dobrý pocit, a je jedno, jak zvláštní, trapné nebo směšné nám to v prvním okamžiku připadá. Intuice není nic jiného než spontánní jednání. Když člověka napadne něco, co by rád udělal, pak to prostě udělá a nehledá důvody pro nebo proti. Nezvažuje to, ale jednoduše následuje impuls. Intuice je opak rozumu, takže o ní nemůžeme uvažovat. Intuice není logickým výsledkem intenzivního přemýšlení, intuice se řídí pocity, dojmy. Chce-li člověk poslouchat svou intuici, musí se jí nechat vést, aniž by se fixoval na svůj cíl. Člověk se dostane do spojení s intuicí, když se neptá na důvod, nehodnotí a věnuje pozornost tichým a klidným myšlenkám. Když se na chvíli zklidní a nezdržuje se ani v minulosti, ani nepošilhává po budoucnosti.

Působení intuice se odvíjí pouze v současnosti.

Díky intuici se naše jednání stává spontánním a roste naše důvěra ve vlastní vnímání. Místo abychom museli výzvám všedního života čelit zcela sami, necháváme se k požadovanému řešení vést. Vlastně to není nic jiného než opětovné přijetí jemnohmotné energie, kterou jsme vyslali. Vrátila se k nám a směruje nás tam, kde se může naše přání splnit. Jednoduše řečeno, je to naše předvídavost. Samozřejmě že z počátku si člověk není svou intuicí příliš jistý. Jako u všeho totiž potřebuje trochu praxe a zkušeností. Ale i když je na počátku obtížné intuici rozpoznat, tak se už krátce po připuštění její existence vytváří pocit silného spojence po našem boku. Brzy se staneme jednotou a člověk už není sám. Už nikdy. Existuje v nás vyšší instance, která nám udává směr a vede nás k požadované odpovědi. žádný strach, úspěšné přání funguje vždy. I bez intuice. Ale s intuicí to jde mnohem rychleji. Naše intuice je něco jako poštovní adresa, na kterou jsou posílány informace o tom, kde si můžeme požadovanou zásilku vyzvednout. Já jsem ale často jednal zcela vědomě proti své intuici, a přesto dodávka dorazila. Někdy ovšem se zpožděním. Zde jsou dva příklady toho, jak konkrétně a bezprostředně intuice pracuje.

Expresní dodávky

Pokud chci, aby bylo něco dodáno obzvláště rychle, objednám si to pomocí otázek: „Kde naleznu to, co jsem si přál ?" nebo „Jak se co nejrychleji dostanu k... ?" Vědomě tedy požádám vyslanou energii, aby se přihlásila u mé intuice. Pak se uvolním a naslouchám i nejtišším znamením. Někdy je odpovědí jedna věta, kterou pronese některý z návštěvníků restaurace sedících poblíž, titulek v novinách či text písně v rádiu. Před mnoha lety, když jsem s intuicí nebyl ještě tak důvěrně obeznámen, mi dělalo trochu větší obtíže znamení rozeznávat. Často jsem nevěděl, zda si jen něco nenamlouvám, nebo zda mne určitým směrem netlačí můj rozum. Ještě si velmi dobře pamatuji dobu, kdy jsem se i přes profesní úspěch cítil stále osamělejší a prázdnější. Tehdy bylo moje nejniternější přání pouze pochopit, co by mělo být smyslem mého života. Ještě si pamatuji, jak jsem seděl v kavárně ve Schwabingu a nahlas přemýšlel: „V čem spočívá smysl vší té hamižnosti ?" Byl jsem opravdu mrzutý. „Jsem připravený na odpověď, ale musí přijít rychle." Pak jsem na svém stole objevil starou zmačkanou účtenku, jíž jsem ale nevěnoval žádnou pozornost. Když jsem zaplatil a vyšel z kavárny, vyběhl za mnou číšník s tím, že jsem si tam něco zapomněl. Byla to ta zmačkaná účtenka, která pocházela z nedalekého knihkupectví. Ale pořád jsem jí nevěnoval žádnou pozornost (jak už jsem řekl, tehdy jsem ještě neměl s poznáváním znamení dost zkušeností). Chvíli nato se mne nějaký kolemjdoucí zeptal na nějakou ulici, kterou jsem ale neznal. Neudělal jsem ještě ani dva kroky, když jsem si uvědomil, že v této ulici je ono knihkupectví z účtenky. Nyní (konečně) mne popadla zvědavost a do knihkupectví jsem zašel. Velmi zvláštní krámek. Ve výloze byly vystaveny hrací misky a při vstupu mne přivítala vůně vonných tyčinek. Bylo to jedno z prvních esoterických knihkupectví v Mnichově. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že něco takového existuje, ale později jsem se stal pravidelným zákazníkem tohoto knihkupectví. Váhavě jsem procházel kolem polic s knihami od autorů, o nichž jsem v životě neslyšel. Neměl jsem ani tušení, kterou knihu bych si měl koupit, ani proč v tom obchůdku vlastně jsem. Pak se ke mně otočila žena s nakrátko ostříhanými vlasy ve velmi barevných (skoro směšných) bavlněných kalhotách a řekla mi: „Tu knihu si musíte přečíst, ta je opravdu skvělá." S vědoucím úsměvem ukázala na jeden titul. Spíše ze zdvořilosti než ze zájmu jsem si tu knihu vskutku koupil. A tato kniha radikálně změnila můj život. Byla to kniha s názvem Kniha vyššího vědomí, jejímž autorem je Ken Keyes. Obsahovala odpovědi na všechny moje otázky. Díky této knize jsem najednou pochopil smysl svého bytí. Ale bylo to skutečně něco jako úspěšné přání ?. Vedl mne toho odpoledne k této knize opravdu nějaký vyšší řád ? My už víme, jak pracuje rozum. Rozum pochybuje a tvrdí bez ustání, že vše byla jen posloupnost náhod. Krátce nato jsem to chtěl vědět ještě jednou. Hledal jsem totiž další knihu, která by na můj život zapůsobila alespoň stejně intenzivně. Tentokrát jsem však byl při formulování přání mnohem přímější a troufalejší, chtěl jsem knihu dostat do rukou ještě téhož dne a čekal jsem, že mi někdo sdělí její název. Mimoto jsem to tentokrát náhodám nechtěl udělat tak jednoduché, nechtěl jsem jít ven z domu a nepociťoval jsem ani žádné nutkání vyjít ven. O hodinu později mi volala moje agentka, která chtěla vědět, jestli jsem si konečně přečetl scénář na další díl seriálu „Místo činu". Samozřejmě, že jsem ho nečetl, protože jsem ho ještě ani neobdržel. Byla z toho šokovaná, protože by to údajně byla moje životní role. Řekla mi, že k ní mám okamžitě přijet a scénář si vyzvednout. Na zpáteční cestě jsem si vzpomněl na své přání. V tom nastalém shonu jsem na ně zcela zapomněl, a jak to vypadá, také Universum zapomnělo na mne. Neboť kde je moje kniha ? Toho dne jsem se šel ještě projít po třídě Leopoldstrasse a samozřejmě jsem byl velmi bdělý a pozorný. Co když mi dá někdo vědět nebo někde zachytím nějakou větu, která bude název knihy obsahovat. Ovšem nic podobného se nestalo. Posadil jsem se na lavičku a začal číst svůj scénář. Pak jsem uviděl malého chlapce, jak stojí plačící před obchodem a marně se pokouší otevřít jeho dveře. Pomohl jsem mu je otevřít. Vedly do knihkupectví - nebylo to žádné esoterické knihkupectví, ale v bezprostřední blízkosti pokladny mě přesto očekával malý šok. Smála se tam na mne kniha s titulem: „Scénář k mistrovství ve vlastním životě", kniha, která mne provázela celý další rok. Zdálo se, že Ron Smothermon napsal tuto knihu výhradně pro mne. Neřekla snad moje agentka, že si mám přečíst scénář a že to bude moje životní role ? Dodáno je vždy. Jestliže nedokážeme dostatečně naslouchat, pak je nám náš „balík" donášen tak dlouho, až už se mu opravdu nemůžeme vyhnout. Chceme-li ale dodávku obdržet co nejrychleji, pak je potřeba být bdělí.