Setkání na Malé Atlantidě 18,.19.8.2018

Hra život hra

Jsme loutky sebe samých. Jsme scénáristy, režiséry, herci a diváky zároveň. Hrajeme hru zvanou život, i když se to mnohdy loutce nelíbí. Loutka bývá nemocná, polámaná, pláče, trpí, hladoví, je mučena, manipulována, mrzne, hoří, je pohazovaná, zašlapávaná, rozřezávaná, ozařovaná, otrávená... a tomu všemu říká sbírání zkušeností. Vesmír prahne po zkušenostech, Universum udělá pro zkušenosti úplně všechno. 

Co mě nezabije, to mě posílí

V kontextu toho, že jsme nesmrtelné bytosti, mě nemůže zabít nic. Lze zabít jen dočasnou loutku. Nevadí, vytvoříme si novou loutku. Jako scénáristé si můžeme vytvořit loutek kolik jen libo. Čím více, tím je představení zajímavější. Přece se divák nechce nudit, že. V kontextu loutky projevené v jedné inkarnaci může  platit, že co mě nezabije, to mě posílí. Nebo zocelí či vytaví. Následkem tvrdých životních zkušeností se ze strusky stane ušlechtilá ocel. 

projevené vs. neprojevené

 

naložíme si jen to, co uneseme?

Já, jako scénárista, režisér, herec a divák v jedné osobě, si naordinuji určité prožitky. Drsné? Laskavé? Vesmíru je to jedno, ten chce jen další aktivitu, ze které vznikne další situace a další zkušenosti. Chceme  nechat loutku upálit na hranici? Oukej, proč ne, je to naše volba.

vše se děje v můj prospěch, když to správně pochopím