Přístroj na terapii inertními plyny je již na cestě.

Jak si správně přát

Knížka autora Pierre Franckha "Jak si správně přát" mi padla do ruky před několika lety a od té doby se k ní čas od času vracím. Je napsána lehkým, srozumitelným jazykem, text je prokládán zážitky a zkušenostmi z vlastního života autora, celkově je to zábavné, ale zároveň hluboké čtení. Podle mého osobního názoru strčí do kapsy všechny kurzy kvantových vln a podobných zbytečně složitých seminářů.

Rozhodli jsme se uveřejnit text této knížky zde na stránkách, aby byl inspirací i vám.

JAK
SI SPRÁVNĚ
PŘÁT

7 pravidel,
jak uskutečnit své sny

Pierre Franckh (2005)
Překlad z němčiny: Mgr. Jana Novotná (2008)
Digitalizace (8/2011)


Sny se uskutečňují. Každý den, každou minutu, každou vteřinu.
Neustále si něco přejeme. Vědomě nebo nevědomě. Ať uţ tomu
věříme, nebo ne. Něco si přejeme, dokonce i když to nechceme.
Co si
přejete vy ?
Co se má uskutečnit ve vašem životě ?

Předmluva

Můj příběh Moje první přání se splnilo, když mi bylo šest let. Napsal jsem svému andělu strážnému lísteček s přáním a dobře ho schoval, aby ho moje matka nenašla. Moje přání se přesto splnilo. Dostal jsem přesně to jízdní kolo, které jsem chtěl. Dokonce i přesně té správné barvy a se zvonkem s myšákem. Když mi bylo devět, už jsem ne pouze věřil, ale věděl, že přání se plní. Alespoň ta moje. Mezitím jsem na lístky napsal mnoho různých přání a všechna se mi splnila. Zázraky pro mne nebyly otázkou víry, ale staly se součástí reality. Přesto však ten malý chlapec chtěl všechno ještě podrobit zkoušce. Jistota je jistota. A proto jsem musel vyzkoušet něco „nemožného", něco, co vlastně nemůže fungovat. A tak jsem si u „té bytosti nahoře" objednal, že chci hrát ve filmu. A měla to být pořádná role, aby se moje jméno objevilo v úvodních titulcích. Na lístek s přáním jsem tenkrát napsal: „..., aby mne každý dobře viděl." A skutečně, ještě téhož roku jsem převzal roli protivníka hlavního hrdiny v hraném filmu „Příhody uličníků". Moji rodiče mysleli, že se stal zázrak, já však věřil své „objednávce", kterou kromě mne nikdo nebral vážně. Vzal jsem ji dokonce tak vážně, že se bohužel splnila mnohem přesněji, než jsem měl v plánu. Udělal jsem v ní totiž jednu zásadní chybu. Na lístek jsem napsal, že mne v tom filmu má každý vidět, nebyla však řeč o tom, že by mne mělo být také slyšet. Během natáčení filmu režisér rozhodl, že chlapec, kterého jsem hrál, má být Prušák a má mít berlínský dialekt. K mému zděšení jsem byl synchronizován, což znamená, že ve filmu za mne mluvil někdo jiný. Takže jsem měl v kině svou první velkou roli a přání se splnilo. Každý mne mohl vidět, ale nikdo mne nemohl slyšet. Pádnější, ale zároveň ani bolestnější důkaz nepřesného přání jsem dostat nemohl. (Proto jsem věnoval celou kapitolu tomu, jak přání správně formulovat.) Nějakou dobu jsem těm „bytostem nahoře" spílal, než jsem pochopil, že za to vůbec nemohly, neboť jen hovořily jinou řečí než já. Nevěděly, co je z mého pohledu dobré a co špatné, neměly žádnou zkušenost, jak to tady v našem světě chodí, prostě se jen řídily mými instrukcemi. Od té doby už jsem neměl vůbec žádné pochybnosti: Přání se plní, a to přesně tak, jak se objednají. Jako dítě jsem to věděl. Jako dítě jsem byl ještě ve spojení se svými přáními a jednoduše jsem očekával, že se splní tak, jak si je představuji. Tehdy ten malý podnik s lístky prostě fungoval. Ovšem ten malý chlapec rostl a cítil se určitým způsobem dospělým. Takže se časem z toho hocha, který byl tehdy jako dítě mnohem moudřejší než později jako dospělý člověk, stal skeptik a „realista". Na cestě pubertou začal více věřit dospělým než sobě samotnému a jeho talent na přání upadal stále více v zapomnění. Ve svém dospělém světě chtěl něco dokázat sám, věřil svým vlastním silám a pomoc zvenčí, tím spíše pomoc „seshora", považoval za směšnou a trapnou. Malý chlapec přestal do svého života pouštět zázraky a jeho život se stal obtížnějším, vážnějším a často narážel na nepřekonatelné překážky. Začal jsem bojovat a srovnávat se stále častěji s ostatními, přičemž jsem zjišťoval, že jsem zdánlivě vždy dostal rozdány ty horší karty. Časem jsem došel k nepochybnému zjištění, že svět je nespravedlivý: Proč by se jinak některým dařilo vše a jiným vůbec nic ? Proč by jinak někteří měli pořád tolik „štěstí", zatímco ostatním se vše vymykalo z rukou ? Proč se jedněm daří tak neuvěřitelně dobře a jiným vůbec ne ? Odpověď na tyto otázky a tím i obrat v mém životě jsem nalezl, až když jsem o mnoho let později narazil na malou bílou knížku s názvem „Zázraky". V ní Stuart Wilde popisoval úplně stejné zážitky, jaké jsem měl z dětství já. Tuto zvláštní formu přání nazývá „objednáváním" - úžasně výstižný výraz - a tvrdí, že to může fungovat kdykoliv a pro kohokoliv. To mne hluboce zasáhlo a začal jsem se opět rozpomínat na doby svého dětství. Tehdy bylo toto přání si, které líčil Stuart Wilde, možné, tehdy jsem je měl prostě k dispozici. Ale proč by to mělo být 6 možné jen pro dětskou duši ? Proč by to nemělo fungovat i u dospělých ? že by život přece nebyl až tak nespravedlivý ? Třeba jediný rozdíl mezi těmi úspěšnými a neúspěšnými spočíval v tom, že ti vítězové o sobě a svých přáních nikdy nepochybovali ? Oni prostě věděli, že to, co si přejí, jim také náleží. Bylo pro ně úplně normální, že se jejich představy naplňovaly. Jejich myšlenky se stávaly skutečností, a to neustále. V čem ale bylo jejich „myšlení" tak jiné od„myšlení" těch ostatních ?

Úspěšní lidé nepochybují a jsou neustále pozitivně zaměřeni na své cíle.

Nicméně mezi těmi úspěšnými a neúspěšnými existuje vždy jen jediný rozdíl: ti jedni si přejí vědomě a cíleně, ti druzí nevědomě a nekoordinovaně, aniž by pochopili, že jsou tvůrci svých životních poměrů. Díky této knize Stuarta Wilda se můj život diametrálně změnil. Od té doby jsem znovu začal odesílat nespočetná úspěšná přání. A funguje to ! Člověk to ale musí zkusit - život může být tak jednoduchý - a naučit se pár malých triků a fíglů, neboť i při úspěšném přání si může člověk něco udělat nesprávně a pak se věci ubírají jiným směrem, než jakým si přeje.

Také přát si se musíme naučit

Přání se plní. Každý den, každou hodinu, každou minutu. Také ta naše, a to všechna. To ovšem rovněž znamená, že se naplňují i naše pochyby a naše myšlenky o vlastní méněcennosti, neboť i to jsou přání, i když nechtěná, takže i tato přání se plní. Začal jsem se tedy velmi důkladně pozorovat. Zajímala mne především moje nevědomá přání a to, jak bych je mohl dostat pod kontrolu. Naše očekávání jsou často zklamána jen proto, že očekáváme, že budeme zklamáni. Universum totiž neumí rozlišovat mezi tím, co je dobré a co je zlé. Universum jednoduše dodává podle objednávky a nezajímá ho, jestli splnění našeho přání bude v našem životě působit pozitivně nebo negativně. Universum nezná spravedlnost a nespravedlnost, dobro nebo zlo, pozitiva nebo negativa z našeho pohledu. Universum prostě dodává na základě našich představ.

Universum ?

Co to vlastně má být ? Tedy, na počátku, když jde o to, abychom nechali svá přání uskutečnit, nám může napomoci představa, že Universum je něco jako gigantická zásilková služba. Přesněji řečeno se v něm s našimi přáními děje něco velmi podobného, jsou zpracována a vyexpedována. Skutečné fyzikální souhře mezi odesíláním a plněním našich přání v našem životě, tedy tomu, jak to souvisí s energií a její manifestací v materiálním světě, se budu věnovat později. Nyní nám ale myšlenka Universální zásilkové služby postačí k tomu, abychom se naučili správnému způsobu, jak si přát. Hlavně nám to ale napomůže nebrat to příliš vážně, což je výhoda, protože pak se všechno splní hravěji a rychleji. Stejně tak je pro toto snadné a nekomplikované přání si důležité vědět, že nám je vždy všechno k dispozici, a že když něco obdržíme, tak to nikomu jinému nechybí. (To samozřejmě neplatí v případě, že si přeji muže své přítelkyně.) Během posledních třiceti let jsem se každopádně hodně poučil o tom, jak úspěšné přání si funguje. Z těchto vlastních zkušeností a chyb, ale i ze zkušeností mnoha dalších lidí jsem vydedukoval sedm pravidel, která nám pomohou vést život, jaký si přejeme. Přejeme-li si správným způsobem, tak se v našem životě splní i to nemožné a nedosažitelné, prostě všechno. Fascinující je totiž to, že při správném způsobu přání si neexistují žádné hranice. Ať už jde o peníze, dům, auto, partnera, zaměstnání nebo lásku, vše je uskutečnitelné.

Neexistují žádná omezení.

Omezení existuje jen v naší hlavě. Tam si vytváříme svůj každodenní svět. A protože my dospělí to nevíme, nebo to vědět nechceme, jsme se světem, který jsme si sami vytvořili, většinou velmi nespokojení. Ale jak člověk tyto hranice odstraní a jak si má správně přát ? Jak dosáhne zcela jasného a jednoznačného vyjádření přání, aniž by neustále vysílal něco, co proti splnění jeho přání působí, anebo si dokonce přál věci, které vůbec nechce ? Jak to udělat, aby „dodávku" svého přání nepropásl ? A jak se člověku podaří vytěsnit ze svého života všechno, z čeho má strach ? To všechno jsou otázky, které stále znovu dostávám při svých přednáškách. Koneckonců se však vždy jedná pouze o jedinou otázku: Co mám dělat, abych všechny ty zázraky vpustil do svého života ?

Přání se plní. Co se má v mém životě splnit ?

Čím častěji jsem na svých přednáškách hovořil o úspěšném přání si, tím větší byl zájem lidí dovědět se o něm něco více. Dokonce i mnoho z těch, kteří již o různých druzích přání slyšeli a nějaký čas je sami používali, hodili ručník do ringu, protože u nich přání si neprobíhalo správně. Byl jsem nanejvýš ohromen. To, co se pro mne v mém životě mezitím stalo zcela běžným, nebylo pro jiné vůbec samozřejmé. A čím více jsem vyprávěl, tím více otázek padalo. A otázky napadaly i mne. Také já jsem se začal svých posluchačů ptát, jak by si oni sami přáli, a potom mi bylo stále jasnější, proč přání si u tolika lidí nefunguje a v čem spočívají jejich chyby. A tak jsem byl stále častěji žádán, abych konečně napsal něco jako pracovní postup pro to, jak si úspěšně přát. Děkuji proto všem, kteří mne k tomu stále znovu ponoukali. Bez nich by tato kniha neexistovala. Stále si ještě pamatuji na jistou dámu, která se na mne mile usmála a řekla mi: „Vím, že tu knihu napíšete." „Jak to víte ?" ptal jsem se zaraženě. „Protože si to přeji."