Setkání na Malé Atlantidě 18,.19.8.2018

Niklotova závěť

Níže si pozorně (třeba i několikrát) přečtěte výňatek z knihy G.A.Sidorova, NIKLOTOVA ZÁVĚŤ.

"Niklotova závěť" od G.A.Sidorova je napsána podle autentických letopisných zdrojů západních Slovanů, především Čechů a Poláků. České kroniky, které nejúplněji vypovídají o křížové výpravě katolíků na území slovanského Pomoří, byly v 19. století doplněny polskými zdroji. Později byly v archivech Kodaně nalezeny písemné zdroje o pochodu dvou dánských bratří, jarlů Svena a Knuta, na Obodrity. Dánský letopis se plně shoduje se slovanskými zdroji. 

Spiknutí temných

V temné noci padly olověné mraky na starodávné hory, potemněly šedé skály, ledovce i lesy v dolinách. Mezi mraky s tichým svistem probleskovaly modrobílé ohýnky, myriády tajemných záblesků, osvětlujíc mlžné hlubiny až dolů k bouřícím světlým vodám s pěnou šumící přes kameny, vnášejíc do světa dolin chvění noci, sny výšin, tanec blesků a svěžest. V ten čas se v jeskyni hluboké, v temné sluji pod Tichým jezerem sešli dva páni světa, dva zástupci černého boha, ti, kdo neviditelnou a tajnou mocí, podpořeni mocí černých mágů, ovládají křesťanství v Evropě i kalify v zemích islámu. Mlčky seděli proti sobě a hleděli do plamenů ohně, který tu hořel, osvětlujíc jejich tváře i pergamen s tajnou mapou. První žrec konečně promluvil: „Spěchali jsme, ne vše jsme domysleli, aspoň ukončit to musíme důstojně…“ „Je to tak – druhý žrec zvedl obočí, - chtěli jsme najednou příliš mnoho a plán nenaplnili silou, jaká je třeba, naší myšlenkou, kterou jsme zaznamenali na mapě. A nyní se křesťanům nedostává vojáků, je příliš mnoho ztrát – chybí jednota. I kdyby se nám podařilo jim pomoci, ve vyšším světě jsme ztratili nadvládu, tam už panuje vůle těch, kteří nejdou s námi…“ Oba mágové, hledíc na sebe, se na chvíli odmlčeli. „Ale to nic, - promluvil znovu prvý mág, - naše vítězství je stejně jisté, jsme tvůrci nového světa, nových pravd. Oddaně nám slouží židé, křesťané, súfiové, synové Mohameda v jižních zemích.“ „Abychom dobyli Rus – k tomu nemáme sílu“, - zašeptal téměř neslyšně druhý mág. „To souhlasím – pokračoval první žrec, - abychom zvítězili, musíme uzavřít tajnou dohodu proti národům. My vdechneme myšlenku a rabíni budou ji šířit silou slova, silou moci a přísného zákona. Naše tajné bratrstvo vznikne z lidí bažících po moci a penězích, z otroků ducha i těla“ Druhý žrec, vzhlédnuv k druhovi, znovu tiše, ale jasně pokračoval: „Chápu – už jsem o tom přemýšlel, zničit je potřeba duši - ne tělo. Tělo nám může posloužit jako pramen síly, získané zadarmo a bezpracně. Někdo nám musí oddaně sloužit a být přitom přesvědčen, že je šťastný…“ První mág se usmál očima a ještě volně druha doplnil. Oba černí se pohodlně opřeli v křeslech a ponořivší se do sebe, zmlkli. „Válka se dlouho povleče, ale ta jiná, - druhý žrec pohlédl na druha, - v ní nebude kopí, mečů, kuší, bude jen slovo – „pravdivé slovo…“. Lež, zabalená do pozlátka svatosti, lež o životě, o víře, o starých časech, o hrdinech, které národy velebí v písních i pohádkách. Lež o zlu, o dobru, o vítězstvích, kterých kdysi dávní předkové dosáhli nad temnými silami. A tahle lež bude pronikat do duší přes dávné Arkty až k potomkům budoucím, měnit bude všechny hodnoty Hora na bezcenné zlato Seta.“ První žrec, souhlasně pokyvujíc, naklonil se nad dávnou mapou a řekl, ukazujíc na Evropu: „Vše proběhne tak, jak potřebujeme, z křesťanů naverbujeme své vojsko, jsou chamtiví a hloupí a jejich největší vírou je víra v peníze, takže se můžeme směle pustit do práce. Síly světla podkopeme zevnitř, bez války a zápasu skrze moc nad pozicemi – moc „od boha“, naši moc – moc „vládců z lidu“. Žrec vyslovil slova jasně a pohlédl na ležící mapu: „Podívej, zde vládnou Veneti, zde Rusi, tady jsou finské země, zde pak země temných stepních kočovníků, kde se rozkládala námi založená říše mocných Chazarů.“ „Už není“, - druhý žrec tichou poznámkou přerušil řeč prvního mága. – „Nestarej se, vše jsem dávno promyslel, je tam Čína, také země silných Indů. Před námi je mnoho tvrdé práce. Spolu teď začneme cestou do neklidného Egypta. Naši lidé musejí najít ukrytý rukopis s věděním dávným, a povstane velká síla útoku našich myšlenek…“ Oba mágově opět zmlkli, hledíc do neklidných plamenů, které vrhaly pokřivené stíny a znetvořovaly obličeje mágů… „Ještě musíme nějak skoncovat s válkou… - prvý žrec se znovu ujal slova, - lepší by bylo, kdyby si Smrt sama našla Niklota. Takhle musíme vynaložit úsilí a pomoci té stařeně s kosou rozervat jeho staré srdce. Jestli se nám to opět nepovede, pak Vénéti s Rusy i Karely odloží na dlouhá léta plán, zrozený v této jeskyni neviditelné a tajné námi a našimi bohy.“ Čas se naplnil, žreci se zvedli, pohasl oheň v temném podzemí. Tiše vyšli do hluboké noci a zmizeli v reji blesků. Pouze volchv – bílý mág, bledý stín - nespěchal s odchodem z jeskyně, seděl na žulových schodech, do noci hleděl, čekaje na rozbřesk. Všechno slyšel a poznal, co se stane, co čeká svět, rozdělený nepřáteli. Jeho hlavním úkolem nyní bylo přenésti se pomocí prudké a rychlé mysli do chrámu v daleké Arkoně.