Přístroj na terapii inertními plyny je již na cestě.

Přírodní duchové starých Slovanů I.

Duchové a démoni přírodních živlů

Živel země

Prvním ze čtyř živlů přírody je země a se zemí jsou spojováni duchové hor, skal, jeskyň a kamenů.  Mezi nejznámější uctívané výšiny patří Říp a Milešovka. Lünenburští Slované (Drevjané) uctívali horské bytosti zvané görzony, které si od nich vypůjčovaly nádoby na pečení chleba a odměňovali se za to bochánkem. Srbové znali gorjanina, který byl proslulý léčením nemocí. Naopak Slovinci se obávali labuse žijícího v podzemních chodbách, který lákal malé děti do temných hlubin jeskyní. Slovinci se však snažili naklonit černého dimka nebo bílého běliče (labera) obětinami chleba, mléka a sýra, aby jim na oplátku ukázal skryté rudné žíly. Podobně na Slovensku vládl podzemní kovlad se svými permoníky, kteří střežili poklady. Havíři je nikdy neopomněli varovat před každým výstřelem, aby se sami nezranili. Slovenským zlatým dolům panovala runa čili zemná paníV českých lomech zase sídlil skalní duch, který strašil hlomozem v podobě dusotu koní či silného větru. Z Krkonoš máme doloženého známého Krakonoše, který zlé trestal a dobré odměňoval. Z východoslovanského prostředí pochází pyšní obři zvaní asilkové tvořící skály a řeky, vytrhávající stromy a rozbíjející kameny. Mezi uvedenými příklady nesmíme opomenout ani obra Svjatogora z ruských bylin. 

permoník

Živel voda

Jde o bytosti přebývající v nesčetných vodních pramenech, řekách, jezerech i mořích. K nejrozšířenějším vodním bytostem patří víly, samovily, rusalky, vodní nebo mořské panny a žínky. Přes různé názvy a krajové odlišnosti mají v podstatě totožné vlastnosti a můžeme je proto bez rozdílu přirovnat k antickým nymfám a nereidám. Přestože jsou víly a rusalky spojovány i s jinými elementy, vodní živel jim byl hlavní doménou. Původnější označení je pravděpodobně víla, na Balkáně samovila, případně diva a samodiva. Výraz víla pochází od slova viliti, být posedlý. Rusalka je termín spíše novějšího rázu, jelikož není doložena před šestnáctým stoletím. Toto pojmenování může být odvozeno od barvy vlasů (rusá), řeky jako vodního toku (rusa), ale i od antických slavností bakchického rázu zvaných rosalia. Ty se přes Balkán šířily až na Rus, kde jsou zaznamenány již v jedenáctém století. Východní Slované rusalky chápali jako duše předčasné zemřelých, utonulých dívek nebo sebevražednic. Víly jsou všeobecně charakterizovány jako krásné dívky s průsvitným tělem v bílém šatě  s dlouhými zlatými nebo rusými vlasy, které jsou zdrojem jejich života i síly. Jejich okouzlující zjev umocňuje i krásný hlas. Snad proto víly rády zpívají a tančí v kruhu, který lze rozpoznat dle vyšší trávy, jahod a hub vyrostlých v kruhu či půlkruhu. Na tato místa se  nedoporučovalo vstupovat. Víly se mohou také proměňovat v různá zvířata, nejčastěji labutě. K jejich oblíbeným kratochvílím patří kromě zpěvu a tance lov ze hřbetu koně nebo jelena, tak jako u antické Diany. Víly dokážou věštit i léčit, k čemuž jim napomáhají především vodní prameny s léčivou mocí. Rodí se z rosy a to zejména když prší, svítí slunce a utváří se duha. Jejich vztah k lidem je většinou příznivý. Víly pomáhají zejména mladým a udatným mužům, kterým mnohdy dají i své srdce podobně jako germánské valkýry. Děti zrozené z těchto vztahů bývají neobyčejně moudré. Ovšem víly se někdy mohou spřátelit i s dívkou a také ochraňují svá oblíbené zvířata. Víly však dokáží být i zlé a to zejména v případě, když se mstí za svou urážku, vyrušení při svých rejích a neuposlechnutí svých pokynů. Pak mohou člověka pomást na rozumu. Zlé skutky jsou ve spojení především s černými vodními vílami, které jsou v makedonském prostředí známé jako judy. Pro naše předky bylo proto důležité naklonit si je pomocí obětí. Jednalo se o koláče, polní kvítí či plody a pestré stužky rozvěšené po stromech v okolí pramenů.

víly

V Bulharsku se o letnicích slavil dokonce samovilský svátek. Rusalky východních Slovanů měly podobné znaky jako víly. Z této oblasti máme doloženy i beregině, víly působící především negativně. O letnicích se slavily již avizované rusalské svátky, kdy se ke břehům vod kladly obětiny a na stromy a popřípadě do vody věnce a kousky látek. V tomto týdnu mohly být rusalky lidem nebezpečné. K ochraně proti nim sloužila máta, pelyněk a libeček. Jelikož šlo o duše nešťastně zahynuvších dívek, o rusáliích si lidé připomínali i své zemřelé. Podobné rusalkám byly i navky (majky, navje), duše utopených a nekřtěňátek, které se po sedmi letech proměnily právě v rusalky, pokud je do té doby někdo neosvobodil.

mořská panna

Mužským protějškem vodních vil byl vodník u Lužických Srbů zvaný wódnik, polsky topielec, ve východoslovanském prostředí vodovik, vodjanoj (водовик, водяной) a u Slovinců vodeni, muk či gestrin. Jde o původní prastarou slovanskou představu, která byla ovšem později ovlivněna i okolním prostředím, což dokládá české slovo hastrman přejaté z němčiny (Wassermann). Na rozdíl od vil a rusalek jde o individuálně vystupující démonickou bytost většinou člověku nepřátelskou. Žije v černých vodách a svými skutky trápí mlynáře, rybáře i plavce. Je proto nutné získat pomocí obětí jeho přízeň. Vodníkům se obětovala zejména zvířata. Do hrází  byly vkládány koňské hlavy, aby je vodník neprolomil. Jeho zevnějšek je popisován s jistým  krajovými rozdíly. Vždy se však dokázal proměňovat ve zvířata, za dne se skrýval v hlubinách a v noci vycházel na břeh. V zimě spal a probouzel se až s nadcházejícími jarem, což oznamovaly lámající se ledy a rozbouřená vodní hladina. Vodník jezdil ve vodě na velkém sumci a duše utonulých věznil v hrníčkách. Pokud nebyl ženatý s vodní pannou, lákal dívky a bral si je za ženy. Známkou vodníkovy svatby byla povodeň. Vodníci z močálů byli neškodní v pátek, který jim byl zasvěcen. Ochranou proti vodníkům byl černobýl, tolita a kapradí a pomocí zvláštně připravených houžví či klokočí mohl být vodník dokonce lapen nebo usmrcen.

vodník

živel vzduch

Další přírodní živel zastupují vzdušné démonické bytosti. Vítr je zosobňován Stribogem a v Životě sv. Vladimíra nebo v Gustinském letopise se dozvídáme také o vládci vzduchu, pohody i nepohody, pánovi vichru Pohvizdovi (Pochvistovi). Tyto doklady pocházejí z východoslovanského prostředí, ale úcta k větru a oblačným jevům byla mezi Slovany obecně rozšířená. Rusové si vítr představovali jako starce se zakovanými ústy, ale kromě něj vanuly také sestry Burja (Буря), Měteľ (Мeтель) a Vjuga (Вюга), které mohly způsobovat dobro i zlo podobně jako jejich mocný bratr Vichr (Вихрь). Bulhaři si vítr představovali jako bílého koně, Slovinci zase jako létající muže v dlouhých pláštích. Větry podle folklorních představ sídlily na konci světa a jejich vládcem byl král větrů. U Slováků král větrů jezdil na oblačném voze taženém čtyřmi bujnými koňmi. Větrné bytosti jsou sice divoké, nejsou však vysloveně zlé. Nesmí se ovšem urážet, protože poté se dokážou mstít. Démonický charakter má snad jen mocný Vichr, který se bojí blesků, před nimiž prchá. K usmíření těchto bytostí slouží opět oběti, tentokrát mouka a kousky chleba za okny. Věřilo se, že větry čistí vzduch  od nemocí a dokonce probouzejí milostnou touhu. U Volhy byly větry nazývány dobrými, ba i svatými. Zlé větrné bytosti bylo možné zastrašit zvuky rolniček. Za bratra větru byl považován Mráz, u východních Slovanů stařec jezdící na saních se spřežením bílých koní a přinášející zimní počasí. O Vánocích se mu proto obětovala kaše nebo kyselo. Tato bytost později změnila svůj charakter a stal se z ní vánoční děda Mráz.  V Čechách je doložena matka, někdy i žena větru Větrnice či Meluzína, která je u Lužických Srbů známá jako Bóža Lošć. Meluzínu si lidé představovali jako paní v bílém rouše s dlouhými rozpuštěnými vlasy, která naříkala v komínech, křovinách a na čerstvých hrobech. Její nářek věštil neštěstí, úmrtí nebo živelnou pohromu. Utišit jí šlo obětmi mouky a soli na okno, jablky ke komínu a ořechy na kůl u plotu. Říká se, že tomu, kdo jí uslyší o Štědrém večeru, přinese štěstí. Na Balkáně tančí ve větru samovily oblakinje, kde kupí oblaka, ve kterých žijí. Když se rozhněvají, působí bouře. Zlou bytostí je baba Jaga, ošklivá stařena s rozcuchanými vlasy, velkým nosem, dlouhou bradou a železnými zuby, jež zosobňuje bouři. Létá na ohnivé železné stoupě poháněné paličkou a za sebou zametá pometlem stopy. Proto se jí za bouří nechávala za vraty lopata a pometlo k usmíření. Za jejího letu se ohýbají stromy, vyjí psi a vzdychá celá země. Dotyk jejího kouzelného prutu nechá zkamenět vše živé. Baba Jaga žije v hlubokých lesích v chaloupce na můřích nohách ohrazené plotem z lidských kostí. Živí se totiž masem lidí, především dětí, a také dušemi zemřelých. Ve své chaloupce střeží i různé poklady, zejména živou a mrtvou vodu.

meluzína

živel oheň

Posledním živlem je oheň, všeobecně uctívaný element zbožštělý v podobě Svaroga a jeho syna Svarožice/Dažboga. u. Při zažehování ohně bylo zvykem žehnat se. Zvláštní úcta patřila ohni v příbytku. Na Ukrajině se ohniště zametalo vždy čistým pometlem, ohni se žehnalo a dával se mu pokrm a nápoj v podobě polena a hrnku s vodou. Starostí ukrajinské hospodyně také bylo, aby oheň nevyhasl. Při stěhování se přenášel do nového příbytku i oheň. Doklady z Balkánu a Bílé Rusi zaznamenaly přenášení ohně hospodářem v nádobě. Důležitý byl oheň planoucí v krbu při různých obřadech, např. svatebních. Věřilo se, že má očistnou a léčivou moc a chrání před démony. Obětovalo se mu proto těsto, sádlo nebo zrní. S ohněm byla spojena také očistná a ochranná magie a věštění. Jde např. o známé přeskakování svatojánských ohňů znamenající především ochranu před kouzly čarodějnic, ale i vánoční pálení badnjaku během zimního slunovratu. Magickou moc mají i jiskry z křemene, žhavé uhlíky a dokonce červená barva s oblibou používaná pro oděv i ozdoby. Podobné vlastnosti sdílel i dým spojený především s očistným vykuřováním. Z rostlin byla k ohni připodobňována pálivá kopřiva, která se často zavěšovala na příbytcích jako ochrana před čarami, bleskem i bouří. Na Balkáně se kopřivou šlehaly dívky, které se tak chránily před zlem i nemocemi. V Bulharsku jsou zachyceny ohňové tance na svátek sv. Konstantina a sv. Heleny, které měly zajistit úrodu a byly pořádány spolu s celou osadou tzv. nestinari, kteří v extázi tančili bosýma nohama po ohništi a věštili. Pyromancie, čili věštění z ohně a dýmu je obřad, při němž se zbytky obětních zvířat a kosti vhodily do ohniště a pomocí plamenů, praskotu, směru, barvy a hustoty dýmu se hádala budoucnost. Oheň byl u starých Slovanů samozřejmě pokládán za živý a bytostný. Vlivem křesťanství sice ztratil svou zbožštělou podobu, ale i přesto v něm nadále přebývaly některé démonické bytosti zosobňující zejména škodlivé a zlé síly ohně. K těmto představám patří malí ohniví dráčci či hádci pohybující se v plápolajícím ohni, kteří jsou po celé Evropě známí pod různými jmény, např. salamandři alchymistů. V Čechách je od třináctého století znám zmek či zmok doložen jako smok i ve folkloru Polska, Běloruska a Balkánu. V Bělorusku nabývá charakteru démona pečujícího o hospodářství. Zmok se do domu dostává komínem. Hospodáři sice přináší peníze a obilí, ale časem se z něj stává obtížný host. Zbavit se ho lze darováním sousedovi, nebo odnesením na místo, kde byl nalezen. 

ohnivák

Rarášek (rusky рарог) se zjevuje nejčastěji v podobě sokolovitého ptáka raroha a rodí se z vejce, na kterém je nutno po devět dní a noci sedět na peci. Plivník je snad jiným označením téže představy. Lze ho přilákat sladkým mlékem nebo oslazeným prosem. Můžeme jej vypěstovat z vejce od černé slepice nebo kohouta nošeného devět dní pod paždí. Ohnivé létající démony skřety známe i z jiného než slovanského prostředí. Ohnivý muž je spíše strašidlem v podobě duše hříšníka. Zjevuje se jako ohnivý sloup, drak i plamínky v bažinách. Vlastnostmi se podobá bludičkám, bludným světlům či světlonošům, kteří se zjevují v močálech, na tlejících kládách stromů, ale i na hrobech jako modravé plamínky za temných zimních nocí. Člověka mohou svést z cesty do mokřadů. Zbloudilému pocestnému však dokážou i pomoci a to zejména, když je vysvobodí z jejich zakletí. Bludičky jsou totiž převážně duše zemřelých násilnou smrtí nebo nekřtěňátek. V ruských a běloruských pohádkách figuruje царь Огонь (Огненный змей), v srbských epických písních Zmaj ognjeni vuk a zapomenout bychom neměli ani na ptáka Ohniváka (Жар-птица), čarovného ptáka se zlatě zářícími pery.

ohnivák2

Zdroj: https://is.muni.cz/th/74206/ff_m/Magisterska_diplomova_prace.pdf