Setkání na Malé Atlantidě 18,.19.8.2018

Životní principy vyspělých společností

První princip říká: Všichni jsme součástí jednoho celku. 

Každé morální a etické rozhodnutí je založeno na tomto principu. 

Druhý princip říká: Všechno se vším souvisí. 

Podle tohoto principu si nikdo nenechává nic pro sebe jen proto, že to „měl první“, nebo proto, že to je „jeho majetek“, nebo proto, že toho je „nedostatek“. Uznává se vzájemná závislost všech uvnitř ekosystému. Relativní potřeby všech biologických druhů jsou udržovány v rovnováze.“

Soukromé vlastnictví“ je pro vysoce vyspělou bytost spíš osobní zodpovědností. Vyspělá bytost je spíš správcem než majitelem.

Pojem „vlastnictví“ není součástí vyspělé kultury. Vlastnictví neznamená osobní majetek. Vyspělé bytosti majetek láskyplně spravují, ale nevlastní jej.

Byly doby, kdy si lidé myslili, že jim patří všechno, co se jim dostane do ruky, včetně manželky, dětí, pozemků a přírodních zdrojů. Ostatně mnoho lidí si to myslí dodnes. 

Lidé jsou myšlenkou vlastnictví posedlí. Vysoce vyspělé bytosti, které vás pozorují z dálky, tomu říkají posedlost majetkem. 

Dnes si začínáte uvědomovat, že ve skutečnosti nic vlastnit nemůžete - ze všeho nejméně své partnery nebo děti. Mnoho lidí si však stále myslí, že mohou vlastnit pozemky a všechno na nich, pod nimi i nad nimi. (Ano, děláte si nároky i na „vzdušný prostor“.) 

Vysoce vyspělé bytosti chápou, že zemi nikdo nemůže vlastnit - i když některým z nich mohou být pozemky svěřeny, aby je spravovaly. Jsou-li dobrými správci, mohou odkázat správcovství svým potomkům a ti zase svým potomkům. Projeví-li se však jako špatní správci, pozemky jsou jim odňaty.“

Vyspělé bytosti si nedělají zbytečné starosti - a ani by nerozuměly vašemu pojmu „stres“. Neznají „nenávist“, „vztek“, „žárlivost“ ani panický strach. Proto jejich organizmus neprodukuje jedovaté látky, které by jim ničily tělo.“

Vyspělé bytosti si uvědomují, že proces, který se odehrává ve vesmíru, je dokonalý, a proto do něj nemusejí zasahovat. A proto si nedělají zbytečné starosti.

Vyspělá bytost má ráda život v hmotném těle a nikdy by nedělala něco, co tento život zkracuje nebo jej činí bolestným.“

Vyspělé bytosti neznají stud.“ 

Stud ?

 „Ani pocit viny.“

 Co když se taková bytost projeví jako špatný „správce“ a je jí odňat pozemek ? Řekl jsi, že jí vezmou majetek, který spravovala. Neznamená to, že byla odsouzena a shledána vinnou ?

 „Ne, znamená to, že byla shledána neschopnou. Ve vyspělých společnostech se od nikoho nevyžaduje, aby dělal něco, čeho není schopen.“ 

A co když to přesto chce dělat ? 

To by žádná vyspělá bytost „nechtěla“.“ 

Proč ne ? 

Její vlastní prokázaná neschopnost by ji zbavila takového přání. To je přirozeným důsledkem pochopení, že by její neschopnost mohla škodit druhým. A to by vyspělá bytost nikdy nechtěla, neboť ví, že škodit druhé bytosti znamená škodit sobě.“ 

Takže i vyspělé bytosti jsou motivovány pudem sebezáchovy ! Stejně jako my ! 

Samozřejmě ! Jenže vyspělé bytosti mají odlišnou definici „já“. Lidé definují „já“ velice úzce. Zatímco vy mluvíte o svém já, své rodině, své komunitě, vysoce vyspělé bytosti hovoří o našem já, naší rodině, naší komunitě.“ 

Jako by bylo jediné já. 

O to právě jde. Existuje totiž jen jediné já.“ 

Rozumím.

 „A proto vyspělá bytost, která je přesvědčena o své neschopnosti vychovávat děti, nikdy netrvá na tom, že je bude vychovávat. 

Proto ve vyspělých společnostech děti nevychovávají děti. Děti vychovávají starší lidé. To ovšem neznamená, že děti jsou brány rodičům a dávány na vychování cizím lidem. Nic takového. 

V těchto společnostech žijí staří společně s mladými. Staří nejsou odstrkováni a ponecháváni svému osudu. Jsou naopak uctíváni a milováni jako součást láskyplné komunity. 

Děti vždycky vědí, kdo jsou jejich „rodiče“, ale nikdo je nenutí, aby se učily základní věci od lidí, kteří se je sami teprve učí. 

Starší lidé organizují vzdělávací proces, takže děti jsou vychovávány v ovzduší moudrosti, porozumění, lásky a nesmírné trpělivosti.

Například neznají soutěžení. 

Vyspělé bytosti si uvědomují, že když jeden prohraje, všichni tím ztrácejí. Proto nemají sporty a hry, které vštěpují dětem myšlenku, že je nesmírně zábavné, když jeden „prohrává“, zatímco druhý „vyhrává“. 

Vyspělé bytosti všechno sdílejí. Nikdy by je ani nenapadlo něco hromadit jen proto, že toho je nedostatek. Byl by to naopak důvod, aby to sdíleli s druhými. 

Právě toto sdí1ení nedostatkových věcí je obohacuje. Vyspělé bytosti se cítí „obohaceny“ tím, že všechno sdílejí bez ohledu na osobní „zisk“. Už sám tento pocit je pro ně ziskem. 

Jeden ze základních principů vaší společnosti říká, že přežívají jen ti nejsilnější. Na tomto principu je založeno všechno, co vaše společnost kdy vytvořila. Je na něm založena vaše ekonomika, vaše politika, vaše náboženství, vaše školství, váš společenský řád. 

Vyspělá bytost by považovala takový princip za vnitřně rozporný, neboť základním principem vyspělé společnosti je myšlenka, že všichni tvoří jeden celek, a tudíž nikdo nemůže přežít, pokud nepřežijí všichni.

Další fascinující zajímavostí je skutečnost, že vyspělé bytosti neznají pojmy „tvůj“ a „můj“. Přivlastňovací zájmena v jejich jazyce neexistují. Chceš-li jejich jazykem říci „moje auto“, musíš říci „auto, v němž právě jedu“. 

Jazykem vyspělých společností nelze ani říci „můj život“. Kdybys to chtěl vyjádřit, musel bys říci „život, v jehož přítomnosti právě jsem“. 

Je to podobné, jako když mluvíte o tom, že jste v přítomnosti Boha. 

Jste-li v přítomnosti Boha (což jste vždycky, když jste v přítomnosti druhého člověka), nikdy vás ani nenapadne odmítat Bohu to, co mu patří. Proto byste měli spravedlivě sdílet všechno, co patří Bohu, s kteroukoli částí Boha. 

Na tomto duchovním poznání jsou založeny všechny struktury vysoce vyspělé společnosti. To je kosmologie života, jejíž nepochopení vede ke všem konfliktům na Zemi.“